Článek
Už dlouho jsme babičce slibovali, že ji vezmeme někam na výlet. Vždycky si povzdychla, jak by ráda viděla svět, ale nikdy se nikam pořádně nepodívala. Když se naskytla příležitost a my si řekli, že je čas na pořádné dobrodružství, volba padla na Paříž. Romantika, historie, kultura… a my. A samozřejmě, babička.
V hlavě jsem si malovala, jak se babička prochází po březích Seiny, usmívá se na Eiffelovku a v klidu si vychutnává croissant. Realita, jak už to tak bývá, se ukázala být… řekněme, poněkud odlišná. Babička, to je kapitola sama o sobě. Žena z generace, která si pamatuje, kdy se za chřest platilo na váhu a kdy chleba stál pět korun. Zvyklá na české ceny, kde kafe v kavárně za sto dvacet korun je považováno za drzost nejvyššího kalibru. A teď ji vezeme do Paříže, města, kde i pohled na Eiffelovku z dálky se vám zdá, že je zpoplatněný.
Už na letišti to začalo. Babička nechápala, proč je kafe v kelímku tak drahé a proč se všichni tak hrozně moc fotí. „Jako by nikdy neviděli letadlo,“ mumlala si pod nos. No, babi, asi takhle, ty jsi v letadle taky nikdy neseděla. Ale nechtěla jsem kazit atmosféru hned na začátku.
Ubytování v Paříži, to je umění. My jsme sehnali malý, ale prý útulný byteček přes Airbnb, kousek od centra. Když jsme dorazili, babička se rozhlédla a prohlásila: „No jo, tady se platí i za vzduch, že jo?“ A to jsme ještě ani neotevřeli okno. V bytečku byla opravdu malá kuchyňka a miniaturní koupelna, ale na Paříž to byl zlatý důl. Jenže babička čekala něco na způsob hotelu pět hvězd za cenu ubytovny. Její pohled, když zjistila, že za sprchu se platí teplou vodou z bojleru, který má omezenou kapacitu, byl k nezaplacení. „To jako nemůžu ani spláchnout bez výčitek?“ zeptala se s vážností, jako by právě objevila nový druh ekologického hříchu.
Jídlo, to je další kapitola. První ráno jsem se snažila navodit tu pravou pařížskou atmosféru a koupila croissanty a bagetu z malé pekárny. Babička se na ně podívala, pak na cenovku, kterou jsem se snažila co nejrychleji odstranit. „Devadesát korun za rohlík? A to je jenom suchý rohlík? Ani nemá tvaroh!“ konstatovala s nefalšovaným zděšením. Vysvětlovat jí, že to není jen tak obyčejný rohlík, ale croissant, kulinární delikatesa s vrstvami másla a lásky, bylo marné. Pro ni to byl prostě předražený rohlík. Oběd v bistru? To byl úkol hodný Herkula. Chtěli jsme, aby babička ochutnala pravou francouzskou kuchyni. Vybrali jsme malé, roztomilé bistro, kde se na menu hrdě skvěly pařížské speciality. Babička si studovala jídelní lístek s výrazem, jako by luštila hieroglyfy. „Takže tady nemají řízek s bramborama?“ zeptala se. „A co je to ten escargots? To jsou nějaký šneci? Za to se platí?“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že šneci jsou pochoutka, ale její výraz říkal jasně: „Jíte hlínu s ulitou.“ Nakonec si objednala kuřecí maso s rýží, protože to znělo aspoň trochu povědomě. Ale když viděla, že porce je asi tak velká jako dlaň, a cena asi tak velká jako moje výplata, jen si povzdychla: „No jo, tady se platí i za vzduch, vždyť jsem to říkala.“ A tenhle argument se stal jejím oblíbeným mottem pro celý zbytek výletu.
Muzea a památky, to byla další výzva. Louvre s tou hromadou obrazů a lidí. Babička se prodírala davem, s výrazem zmateného štěněte na výstavě psů. Když jsme konečně dorazili k Moně Lise, která je, jak víme, menší, než si většina lidí představuje, babička ji změřila pohledem a prohlásila: „Takže kvůli tomuhle malýmu obrázku se sem všichni tlačí? A to ještě nemá ani řádnou dekoltáž!“ Její hodnocení umění bylo zkrátka… originální. Eiffelovka, to byla třešnička na dortu. Chtěli jsme jet výtahem až nahoru, aby měla babička ten nejlepší výhled. Ale fronta! Fronta, která se táhla až někam k Vítěznému oblouku. Babička na ni nevěřícně zírala. „Vy fakt chcete stát hodinu v řadě, abyste se podívali na kus železa? A to se platí?“ Zkoušela jsem jí vysvětlit, že je to symbol Paříže, architektonický zázrak, ale ona jen kroutila hlavou. Nakonec jsme to vzdali a podívali se na ni zespoda. I tak byla babička ohromená, ale jen proto, že si představovala, kolik by se na takovýhle kus železa vešlo brambor.
Naštěstí Paříž nabízí i spoustu věcí zadarmo – procházky. Procházeli jsme se po Montmartru, kolem Sacré-Cœur. Tam se to hemžilo pouličními umělci. Jeden malíř dělal portréty za pár desítek eur. Babička se zastavila a s úžasem sledovala, jak s lehkostí tahů zachycuje obličeje. „To je šikovnej,“ prohlásila. „Ale copak se tím dá uživit? Za takovýhle obrázek se platí víc než za večeři.“ Zase ty peníze. Ale bylo to roztomilé, jak na všechno nahlížela optikou ceny a užitku. Potkali jsme i pouliční hudebníky. Harmonikář hrál klasické francouzské šansony. Babička se na chvíli zastavila, zavřela oči a jen poslouchala. To byl jeden z mála momentů, kdy se zdálo, že se zcela ponořila do atmosféry Paříže a zapomněla na to, kolik co stojí. Ale pak, když harmonikář dohrál a lidé házeli drobné, babička prohlásila: „No jo, i za vzduch se tu platí. I za ten poslech.“
Když jsme se vraceli domů, babička seděla v letadle a mlčela. Chvíli jsem se bála, že se jí Paříž vůbec nelíbila. Ale pak se na mě otočila a s lehkým úsměvem, který naznačoval, že si celou dobu užívala víc, než dávala najevo, řekla: „Víš, holka, ta Paříž je fakt krásná. Ale na ty jejich ceny si člověk prostě nezvykne. Hlavně na ten vzduch, co si ho tam platí.“ Paříž pro babičku nebyla jen městem světel a romantiky. Byla to lekce o hodnotě peněz, o životě v cizině a o tom, že i když má člověk otevřené oči a srdce, stejně se drží svých zakořeněných představ.
Pro nás to byl zase úžasný zážitek, vidět Paříž jejíma očima. Byla to sice Paříž plná údivu nad cenami a nepochopení pro moderní svět, ale zároveň Paříž plná upřímnosti a babiččina humoru. A i když se zřejmě do Paříže už nepodívá, vzpomínky na její komentáře nám vydrží na hodně dlouho. A příště? Možná ji vezmeme do Třebíče. Tam je vzduch zadarmo. A řízky taky.
