Článek
Víte, já si myslím, že sekání trávy je docela meditativní činnost. Člověk si tak jde po zahradě, za ním zůstává krásně zelený koberec, voní to posečenou trávou… No, alespoň takhle jsem si to idealizovala, než do mého pečlivě pěstěného trávníku zasáhl tchán.
Můj tchán je totiž člověk činu. Když vidí nějakou práci, hned se do ní s vervou pouští. Což by bylo chvályhodné, kdyby se jeho nadšení vždycky setkalo s jeho schopnostmi. Většinou to ale končí tak, že já pak musím jeho „pomoc“ dávat do pořádku. Ale co už, je to táta mého muže, tak se snažím být tolerantní.
Jedno slunečné odpoledne, když jsem se chystala vyrazit na zahradu s mojí věrnou sekačkou, se tam zničehonic objevil tchán. „Á, ty jdeš sekat? To víš, já jsem ti chtěl ukázat, jak se to dělá správně,“ prohlásil s takovou tou jeho sebejistotou, že jsem hned zpozorněla. „No, já už párkrát sekala a myslím, že to celkem zvládám,“ zkusila jsem opatrně. „Ale kdeže! To chce grif! Já mám s tím léta zkušeností. Nech to na mně, já ti to předvedu,“ nedal se odbýt a už mi pomalu vytrhával sekačku z ruky. Vzdychla jsem. Věděla jsem, že nemá cenu se s ním hádat. Navíc jsem si v koutku duše říkala, že třeba mě opravdu něco nového naučí. Třeba existuje nějaká tajná technika sekání, o které nemám ani tušení.
Tchán si nasadil svůj oblíbený klobouk, který vypadá, jako by ho našel někde na stavbě, a s vážným výrazem se postavil k sekačce. „Tak sleduj!“ poručil a s hrdinným výkřikem nastartoval motor. První řádek posekal celkem rovně. Říkala jsem si, že to třeba nebude tak hrozné. Ale pak se něco stalo. Možná se mu zamotaly nohy, možná se lekl krtince, nevím. Každopádně sekačka najednou cukla a tchán s ní vyrazil úplně jiným směrem. Výsledkem byl krásně „vlnitý“ pruh trávy, který se ostře odlišoval od toho prvního, rovného. „Vidíš? Takhle se to dělá s citem!“ prohlásil tchán, jako by to byl umělecký záměr. „S jakým citem?“ zamumlala jsem si pod nos. Tchán si toho naštěstí nevšiml a vesele pokračoval v sekání. Jeho elán byl obdivuhodný, to musím uznat. Ale jeho smysl pro rovné linie zjevně někde zabloudil. Každý další pruh trávy, který posekal, měl jinou šířku a jiný směr. Místy vynechal celé trsy, jinde zase zajel hluboko do záhonu s kytkami. Já jsem jenom stála a s otevřenou pusou sledovala tu zkázu. Moje krásná, zelená zahrada se pod rukama mého tchána měnila v něco, co připomínalo spíš tankodrom po bitvě.
Po nějaké době se tchán zadýchal a s vítězným úsměvem vypnul sekačku. „Tak co říkáš? Krásně posekáno, co?“ zeptal se pyšně. Já jsem se rozhlédla po zahradě a musela jsem se zhluboka nadechnout, abych nezačala nekontrolovatelně brečet nebo se smát. Nebo obojí najednou. Místo jednoho krásně posečeného trávníku jsem teď měla na zahradě něco, co by se dalo popsat jako třípatrový trávník. První úroveň tvořily ty původní, netknuté trsy. Druhou úroveň představovaly ty pruhy, které posekal tchán na nějakou průměrnou výšku. A třetí úroveň tvořily ty místa, kde se mu sekačka zřejmě zasekla a on tam vyryl úplně holou zem. „No… je to… zajímavé,“ zkusila jsem diplomaticky. Tchán se zamračil. „Co je na tom zajímavé? Je to posekané, hotovo.“ „Ale… víte, místy je to trochu vyšší, místy nižší… a tadyhle jste mi zajel do těch tulipánů,“ ukázala jsem na zničený záhon. „Ale co, tráva zase doroste a tulipány taky. Hlavně že je posekáno!“ mávl rukou a šel se napít. Já jsem tam zůstala stát a nevěřícně kroutila hlavou. Můj pečlivě opečovávaný trávník… v troskách. A on je ještě spokojený!
Když přišel domů můj muž a uviděl tu spoušť, chvíli mlčel. Pak se na mě otočil s výrazem, který říkal: „Už zase?“ „Snažil se mi ukázat, jak se správně seká tráva,“ vysvětlila jsem rezignovaně. Můj muž si povzdechl. „Moje máma mi říkala, že táta kdysi takhle posekal sousedovi okrasné keře, protože si myslel, že je to plevel.“ Tak to už mi bylo jasné, odkud vítr fouká. Tohle nebyla jen nešikovnost, tohle byl prostě… tchánův styl. Zbytek odpoledne jsem strávila tím, že jsem se snažila tu jeho „práci“ nějakým způsobem napravit. Vzala jsem svou sekačku a snažila se ty nerovnosti alespoň trochu srovnat. Ale víte, jak to je, když už je něco špatně? Už to nikdy nebude dokonalé. Teď mám na zahradě takový patchworkový trávník. Místy je zelený a hustý, místy řídký a světlejší, a místy… no, tam raději nechodím. Ale co už, alespoň mám historku k vyprávění.
A tchán? Ten se mě příště zase bude snažit „pomoci“ s něčím jiným. Už se teď děsím, co to bude. Možná mi bude chtít ukázat, jak se správně natírá plot. Nebo jak se sází stromky. S jeho „grifem“ si už raději nic nepřeju. Jediné pozitivum na celé téhle trávníkové katastrofě je, že už vím, jak vypadá trávník posekaný na tři různé výšky. A věřte mi, není to nic, po čem byste toužili. Takže rada do života: když vám tchán nabídne pomoc na zahradě, s úsměvem poděkujte a nenápadně se vzdalte. Pro dobro vaší zahrady i vašich nervů. Protože někdy je méně opravdu více. A zvlášť když se jedná o tchánovu „pomoc“. A já už se teď těším, až mi ta tráva zase doroste do jedné krásné, rovné výšky. Snad se toho dočkám dřív, než přijde další tchánovská „ukázka správné techniky“.
