Článek
Moje tchyně je zlatá žena. Opravdu. Pomůže, poradí (někdy až moc), a když přijedeme na návštěvu, vždycky nás zahrne dobrotami. Ale má jednu slabost – neustále má pocit, že ví všechno nejlíp. A to se samozřejmě nevyhýbá ani kuchyni, mému malému království, kde si s hrnci a pánvemi dělám, co chci (tedy, většinou).
Jednou, když jsme u nich byli na obědě, se na stole objevila bramborová kaše. Vypadala… no, řekněme, že měla svůj osobitý styl. Byla taková hutná, spíš jako betonová směs, a chuťově… chyběla jí taková ta lehkost a máslová něha, na kterou jsem zvyklá já. Samozřejmě jsem nic neřekla. Přece nebudu kritizovat kuchařské umění tchyně, která se tak snažila. Ale když jsem si pak doma dělala svou vlastní bramborovou kaši, nemohla jsem si nevzpomenout na ten hutný zážitek.
A pak to přišlo. Při naší další návštěvě se tchyně nenápadně vmísila do mé kuchyně, zrovna když jsem chystala bramborovou kaši k nedělnímu obědu. S úsměvem mi začala udílet rady. „Víš, Zlatíčko,“ pravila s tím jejím tichým, ale o to jistějším hlasem, „já dělám bramborovou kaši trošku jinak. Musíš tam dát víc škrobu, aby byla pořádně hustá. A taky se neboj přidat trochu mléka hned na začátku, bude krémovější.“ Poslouchala jsem ji s mírným úsměvem a v duchu jsem si říkala, že moje bramborová kaše je taková, jaká je, právě proto, že se držím jiných zásad. Mám ráda, když je lehká, nadýchaná a s výraznou chutí másla a špetkou muškátového oříšku. Žádná betonová směs. Ale co jsem měla dělat? Tchyně stála za mnou a s očekáváním sledovala každý můj krok. Tak jsem se s lehkým povzdechem odhodlala k malému experimentu. Přidala jsem trochu škrobu (méně, než radila tchyně) a mléko jsem dala až na konec, jak to dělám vždycky. Výsledek? No, nebyla to moje obvyklá nadýchaná kaše, ale pořád to bylo jedlé. Tchyně si pochvalovala, jak je krásně hustá a krémová. Já jsem jen tiše přikyvovala a v duchu si slibovala, že příště už budu vařit podle svého. A tak se stalo.
Při naší další návštěvě jsem se už nenechala zviklat. Vařila jsem bramborovou kaši tak, jak ji mám ráda já. S dostatkem másla, trochou smetany na zjemnění a špetkou muškátového oříšku pro tu správnou vůni. Žádný škrob navíc, žádné mléko na začátku. Když tchyně ochutnala, chvíli mlčela. Pak se na mě s mírným úsměvem podívala a řekla: „Hm, Zlatíčko, tahle je taky moc dobrá. Taková… lehčí.“ Od té doby mi už nikdy neradila, jak vařit bramborovou kaši. Možná si všimla, že každý máme svůj vlastní styl a že to, co chutná jednomu, nemusí nutně chutnat i druhému. Nebo možná jen pochopila, že v mé kuchyni platí moje pravidla. A já jsem si konečně mohla v klidu vařit tu svou nadýchanou bramborovou kaši bez obav z dobře míněných, ale pro mě trochu kontraproduktivních rad.
Ten tichý souboj o bramborovou kaši byl vlastně takovou malou metaforou našeho soužití. Tchyně má spoustu zkušeností a chce mi dobře poradit, to vím. Ale já si zase chci najít svůj vlastní způsob, jak věci dělat. A myslím, že jsme nakonec obě našly nějaký kompromis. Ona mi už do kuchyně s radami nechodí (pokud se nejedná o recept na její legendární štrúdl, tam poslouchám jako pěna) a já si můžu v klidu vařit svou kaši tak, jak mi chutná. Občas, když vařím tu svou lehkou a nadýchanou bramborovou kaši, si vzpomenu na tu tchyninu hutnou verzi. A v duchu se usměju. Protože i v takové obyčejné věci, jako je bramborová kaše, se může skrývat malý příběh o rodinných vztazích, o hledání vlastní cesty a o tichém respektu k odlišnostem. A hlavně, že i bez zbytečných slov se dá někdy dosáhnout porozumění. Stačí jen uvařit tu svou kaši tak, jak ji máte rádi. A někdy to řekne víc než tisíc slov.
