Článek
To je jen malý výlet," zněla ta osudná věta z úst mého nadšeného kamaráda Honzy, když jsme se v sobotu ráno s batůžky na zádech a jiskrou v oku (jeho jiskrou, moje byla spíš ospalá) vydávali vstříc „krásám místní přírody“. Malý výlet, říkal. No jasně. Asi jako když vám zubař řekne, že to bude jen malinké píchnutí.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Slunce líně stoupalo nad obzor, ptáčci vesele štěbetali (asi se nám smáli, zpětně vzato) a vzduch voněl ranní rosou a… no, brzy už jen bahnem. Honza, věčný optimista a milovník všeho, co má kořeny a listy, mi s nadšením vyprávěl o vzácných druzích motýlů a prastarých stromech, které na naší „nenáročné“ trase potkáme. Já, městské dítě odkojené kávou a seriály na Netflixu, jsem se snažila tvářit zaujatě a potlačovala jsem nutkání zeptat se, jestli už bude nějaká občerstvovací stanice s wifi.
První kilometry uběhly celkem hladce. Les vypadal malebně, cesta byla sice trochu kamenitá, ale dalo se to zvládnout. Honza neustále něco fotil svým foťákem, jehož objektiv vypadal dražší než moje auto, a já jsem se snažila držet krok a občas prohodit nějakou tu „jé, to je krásné“ nebo „hm, zajímavé“. V duchu jsem si ale spíš přehrávala, jak si večer dám horkou vanu a objednám pizzu.
Pak se ale krajina začala měnit. Z malebné lesní cesty se stala úzká pěšina, která se klikatila mezi hustým porostem. Slunce se schovalo za mraky a vzduch zhoustl. A pak to začalo. Déšť. Nejdřív jen takové to otravné mrholení, které člověka akorát tak znechutí. Ale pak se spustil opravdový liják. „No co, aspoň bude sranda!“ zvolal Honza s úsměvem, který mi v tu chvíli připadal lehce sadistický. Můj optimismus se rozplynul rychlostí cukru ve vodě. Promoklá bunda mi začala nepříjemně lepit na tělo a boty mi nasákly vodou jako houba. A to byl teprve začátek. Cesta se začala měnit v bahnitou řeku. Každý krok byl bojem. Moje trekové boty, na které jsem s takovou pýchou utratila půlku výplaty, se beznadějně bořily do mazlavé hmoty.
Vzpomínám si na ten pocit, když jsem se snažila vytáhnout nohu z bahna a měla jsem pocit, že mi tam bota zůstane navždy. Málem jsem tam nechala nejen botu, ale i kus ponožky. Honza, ten horský kozel jeden, si vesele poskakoval přede mnou a občas se na mě s povzbudivým úsměvem ohlédl. Jeho pohorky vypadaly, že si s bahnem tykají. Já jsem za ním klopýtala, funěla a v duchu proklínala všechny malé výlety světa. „Už tam budeme?“ zeptala jsem se snad po sté, s hlasem plným beznaděje. „Skoro! Už jen kousek dojdeme k té vyhlídce, uvidíš, bude to stát za to!“ odpověděl Honza s neochvějnou energií. Vyhlídka. V tu chvíli jsem si nedokázala představit nic, co by stálo za to, abych se brodila tímhle marastem. Představa suchého oblečení a teplého čaje mi připadala mnohem lákavější než jakýkoliv panoramatický výhled.
Když jsme konečně dorazili na ono „kouzelné místo“, zjistili jsme, že výhled je zahalený hustou mlhou a jediný zvuk, který slyšíme, je monotónní bubnování deště. Honza se snažil zachovat si dobrou náladu a nadšeně mi ukazoval na obrysy čehosi v dálce. Já jsem jenom mrzutě přikývla a potají si utírala bláto z obličeje. Cesta zpátky byla ještě horší. Bahno bylo rozšlapané a kluzké, takže jsem se každou chvíli ocitla na všech čtyřech. V jednu chvíli jsem dokonce s bolestivým výkřikem zahučela do hluboké kaluže, která se maskovala jako nenápadná louže. Honza se mi sice snažil pomoct, ale smíchu se neubránil. V tu chvíli jsem si myslela, že ho tam v tom bahně utopím. Když jsme konečně, s promrzlýma nohama a nervy na pochodu, dorazili k autu, vypadali jsme jako dva bahňáci.
Honzův optimismus se konečně trochu vytratil, když zjistil, že jeho auto je celé od bláta, včetně interiéru. Cesta domů probíhala v tichosti. Já jsem se klepala zimou a on se omlouval za „menší komplikace“. Když jsem konečně dorazila domů, svlékla jsem ze sebe promoklé oblečení a s úlevou jsem se ponořila do horké vany. V tu chvíli jsem si slíbila, že na jakýkoliv „malý výlet“ s Honzou už nikdy nepůjdu.
Jak čas plynul, ta prvotní zlost a frustrace se začaly měnit v úsměvnou vzpomínku. Jasně, ten den jsem si málem zlomila vaz, promokla jsem na kost a bahno jsem nacházela ještě týden ve vlasech. Ale zároveň… to bylo tak nějak… dobrodružné. A Honzův nezdolný optimismus byl vlastně docela nakažlivý, i když jsem to v tu chvíli nechtěla přiznat. A tak si teď, když slyším větu „to je jen malý výlet“, sice ostražitě našlapuji, ale zároveň se mi na tváři objeví lehký úsměv. Protože vím, že i když to možná neskončí idylickou procházkou po sluncem zalité louce, minimálně to bude stát za to jako historka u piva. A možná, jen možná, si s sebou příště vezmu radši holínky. A pořádnou dávku suchého oblečení navíc. Pro jistotu. Protože s Honzou nikdy nevíte, co ten jeho „malý výlet“ vlastně znamená. A někdy je to bahno prostě nevyhnutelné. Ale hlavně, že je s kým se v něm brodit. I když si u toho občas zanadáváte. Hodně nahlas.
