Článek
Ach, ten pověstný okamžik, kdy se dveře rozletí a v nich majestátně (nebo spíš s mírně podezřívavým výrazem) vstoupí ona. Tchýně. Žena, která vás miluje (snad), ale zároveň má rentgenové oči na prachové částice a neuklizené rohy. A zrovna dneska, kdy se můj byt rozhodl demonstrovat svou uměleckou duši prostřednictvím hald oblečení, strategicky rozmístěných hraček a šálků od kafe s abstraktními malbami zaschlých zbytků, se chystá na inspekci.
„To není nepořádek, to je kreativní chaos,“ pronesla jsem s nonšalancí hodnou oscarové herečky k mé kamarádce Evě, která se s lehce vyděšeným úsměvem rozhlížela kolem. Eva je ten typ člověka, u kterého by se dala jíst z podlahy i v garáži. Její byt je oázou klidu a sterility, kde má každý předmět své přesné místo a prach se bojí vstoupit. U mě doma? No, řekněme, že boj o přežití tu svádí spíš uklízecí prostředky. „Jasně, kreativní chaos,“ zopakovala Eva s tónem, který naznačoval, že si spíš myslí, že se jedná o výsledek teroristického útoku domácích spotřebičů. „A co přesně je na té hromadě oblečení na židli tak kreativního?“ „No, to je taková dekonstrukce šatníku,“ zamyslela jsem se nahlas. Každý kousek tam má svůj příběh, čeká na svou chvíli, až bude znovuobjeven a zkombinován do nového, neotřelého outfitu. Je to taková moje soukromá módní laboratoř.
Eva se na mě chvíli dívala s výrazem, který jsem už viděla u našeho kocoura, když se snažil pochopit, proč ho nechci pustit ven, když prší. Pak se jen tiše zeptala: „A ten talíř s tou zelenou chlupatou věcí byl součástí jakého uměleckého směru?“ „Ó, to je instalace ‚Zapomenutá svačina‘,“ mávla jsem rukou. „Je to taková metafora na plynutí času a pomíjivost potravin. Myslím, že by se to líbilo nějakému avantgardnímu kritikovi.“
V tu chvíli se ozval zvonek. „Je tady,“ zašeptala jsem s falešnou jistotou. „Pamatuj, žádné kritické poznámky k mému ‚kreativnímu prostoru‘.“ Eva jen protočila oči a s úsměvem mi popřála hodně štěstí. Otevřela jsem dveře a s širokým úsměvem přivítala svou tchyni. „Dobrý den, maminko! Pojďte dál!“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvřeleji a nejméně provinile. Tchyně vstoupila a její pohled automaticky zabloudil k první hromadě věcí, která jí padla do oka – k hračkám našeho syna, které se rozhodly uspořádat vlastní sjezd na koberci v obýváku. „A tohle je co?“ zeptala se s tónem, který by se dal krájet. „Ale, to je jen… dynamická herní zóna,“ pohotově jsem zareagovala. „Podporujeme u Matyáška kreativitu a volnou hru. Víte, Montessori přístup a tak.“
Tchyně si prohlédla rozházené kostky a plyšáky s výrazem, který jasně říkal, že Montessori by se při pohledu na tohle asi obrátil v hrobě. „A ty ponožky na lustru?“ pokračovala v inspekci. „To je… nová forma bytového designu,“ zamumlala jsem. „Vnáší to do prostoru takový hravý prvek a zároveň to slouží jako praktický sušák na drobné prádlo.“
Eva se snažila potlačit smích a já jsem jí v duchu posílala vražedné pohledy. Prošli jsme obývákem, kuchyní (kde na lince hrdě stála hora neumytého nádobí, čekající na svou chvíli slávy) a konečně jsme se usadily v „relaxačním koutku“ – což byl v podstatě křeslo zahrabané pod dekami a časopisy. Tchyně si opatrně sedla a s podezřením si prohlédla flek od vylitého čaje na koberci. „A tohle?“ zeptala se, ukazujíc na něj prstem. „To je… vzpomínka na jeden obzvlášť inspirativní večer,“ zalhala jsem. „Umělecká stopa po hluboké filozofické debatě u šálku čaje.“ Tchyně si povzdechla. Myslím, že v tu chvíli už jí docházela slova. Nebo možná jen přemýšlela, jestli si s sebou na návštěvu měla vzít dezinfekční sprej a ochrannou masku. „Víš, drahá,“ řekla nakonec s tónem, který se snažil být shovívavý, ale zároveň v něm bylo cítit lehké zoufalství. „Já jen nechápu, proč nemůže být jednou ten byt trochu… uklizenější.“ „Ale maminko,“ bránila jsem se s falešným úsměvem. „My tady žijeme! Ten byt má svou duši, svůj charakter. Kdyby bylo všechno perfektně uklizené, bylo by to sterilní a bez života.“ „Život by se dal žít i v čistotě,“ poznamenala tchyně suše. „Možná,“ připustila jsem. „Ale kde by pak byla ta zábava hledat klíče od auta pod hromadou prádla nebo objevovat zapomenuté poklady v podobě starých hraček za skříní?“ Tchyně se na mě chvíli dívala s výrazem, který naznačoval, že si myslí, že jsem se definitivně zbláznila. Pak se ale na její tváři objevil lehký úsměv. „Víš co?“ řekla. „Nech to být. Hlavně, že jste šťastní.“ A v tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála. Nebo alespoň remizovala.
Pochopila jsem, že i když naše představy o pořádku jsou diametrálně odlišné, důležité je, že se máme rádi (nebo se o to alespoň snažíme) a že dokážeme najít společnou řeč i mezi hromadami oblečení a zapomenutými svačinami. Když tchyně odcházela, ještě se s úsměvem ohlédla a řekla: „Jen si dejte pozor, ať se v tom vašem ‚kreativním chaosu‘ neztratíte.“ Zasmála jsem se a zavřela dveře.
Eva se na mě vítězoslavně usmála. „Vidíš? Říkala jsem, že to zvládneš,“ řekla. „Jo, asi máš pravdu,“ přiznala jsem. „Někdy je lepší to prostě nazvat uměním a doufat, že tomu ostatní uvěří.“ A tak jsem se s Evou pustila do „úklidu“, který spočíval spíš v strategickém přeskupování předmětů tak, aby to vypadalo méně děsivě. Protože víte co? Někdy je ten „kreativní chaos“ vlastně docela fajn. Jen to člověk nesmí brát příliš vážně. A hlavně, musí mít po ruce dobrou kamarádku a notnou dávku výmluv pro případ návštěvy tchyně. Protože, ruku na srdce, i ten největší umělec občas potřebuje trochu uklidit, než se pustí do dalšího mistrovského díla. A tím myslím i ten byt. Možná. Někdy. Až bude čas. A chuť. A možná i profesionální uklízečka.
