Článek
Jé, víkendy s dětmi, to je kapitola sama pro sebe, že jo? Někdy je to jízda na horské dráze plná smíchu a energie, jindy zase boj o přežití s upatlanými ručičkami a nekonečnými dotazy „Proč?“.
Ale tenhle víkend… tenhle víkend se zapsal zlatým písmem do naší rodinné kroniky. Udělali jsme totiž něco tak bláznivého, tak nečekaného a tak strašně zábavného, že na to budeme vzpomínat, věřím tomu, ještě hodně dlouho. A co to bylo? No, to vám hned povím, připravte se na pořádnou dávku dětské radosti a rodičovského šílenství!
U nás doma, abych pravdu řekla, víkendy občas sklouznou do takové té pohodové, ale trochu stereotypní rutiny. Ráno pomalá snídaně, pak nějaká procházka, odpoledne pohádka a večer deskovky. Fajn, klidný rodinný čas, ale občas mi přijde, že tomu chybí taková ta jiskra, to opravdové dobrodružství. A moje děti, sedmiletá Eliška a pětiletý Matyáš, už taky začínaly projevovat mírné známky víkendové znuděnosti.
A pak mě to napadlo. Úplně z ničeho nic, při pohledu na starou krabici plnou kartonů, která se povalovala v garáži. „Co kdybychom si postavili… hrad z kartonu?“ vyhrkla jsem do ticha obýváku. Eliška s Matyášem na mě nejdřív koukali s nechápavými výrazy. Hrad z kartonu? Co to jako má být? Ale když jsem začala s nadšením popisovat, jaké budeme mít věže, cimbuří, tajné chodby a možná i padací most, jejich oči se začaly rozšiřovat a v tvářích se jim objevil ten typický dětský zápal pro hru.
A tak to začalo. Vyzbrojili jsme se všemi možnými kartony, které jsme doma našli – od krabic od bot až po obří krabici od ledničky, kterou jsme naštěstí ještě nevyhodili. K tomu jsme přidali nůžky, lepicí pásku, fixy, pastelky a hlavně – nekonečnou dávku fantazie. Půlku soboty jsme strávili v obýváku, který se během chvilky proměnil v chaotické staveniště. Stříhali jsme, ohýbali, lepili, malovali. Eliška s Matyášem měli každý svůj úkol a pracovali s neuvěřitelným nasazením. Eliška se ujala návrhu věží a s pečlivostí architekta kreslila na karton okna a střílny. Matyáš měl na starosti „opevnění“ a s neúnavnou energií lepil k sobě menší krabice, aby vytvořil hradní zdi. Já jsem fungovala jako hlavní inženýr a řešila jsem ty nejzapeklitější konstrukční problémy, jako například jak postavit věž, aby se nekácela, nebo jak vytvořit průchod mezi dvěma krabicemi. Občas to vypadalo spíš jako totální chaos než jako stavba hradu. Kartony se všude povalovaly, lepicí páska se lepila na prsty a fixy zanechávaly barevné stopy na koberci. Ale ten smích a to nadšení, které se linulo z dětských tváří, to všechno vynahrazovalo. Bylo úžasné sledovat, jak jejich fantazie ožívá a jak se ten hromady kartonu pod jejich rukama mění v něco magického.
Když už náš hrad začal konečně nabývat reálných obrysů, přišla na řadu výzdoba. Eliška s Matyášem se proměnili v umělce a s vervou začali kreslit na stěny hradu erby, vlajky a všelijaké fantastické postavy. Já jsem jim pomáhala vystřihovat z barevného papíru drahokamy a koruny, které jsme pak lepili na věže.
V neděli ráno už náš obývák zdobil majestátní kartonový hrad. Nebyl to žádný dokonalý architektonický skvost, to je jasné. Některé věže se trochu kymácely, cimbuří bylo křivé a padací most se spíš jen tak opíral o zeď. Ale pro nás to byl ten nejkrásnější hrad na světě. Hrad, který jsme postavili společně, s láskou a s pořádnou dávkou kreativity. A pak přišla ta nejlepší část – hraní. Eliška se okamžitě proměnila v statečnou princeznu a Matyáš v udatného rytíře. Já jsem jim dělala draka, zlého čaroděje a občas i krále, který potřeboval zachránit. V hradě se odehrávaly bitvy, hostiny, tajné schůzky a všelijaká jiná dobrodružství. A ten smích, který se ozýval z našeho obýváku, ten by probudil i spícího draka. Občas se k nám přidala i naše kočička, která s nonšalancí sobě vlastní prozkoumávala tajné chodby hradu a s pobaveným výrazem sledovala naše rytířské souboje.
Ten víkend s kartonovým hradem byl prostě nezapomenutelný. Nebylo to o žádných drahých hračkách nebo složitých aktivitách. Bylo to o společném času, o kreativitě, o radosti z tvoření něčeho nového a o těch obyčejných, ale o to cennějších okamžicích, které strávíte se svými dětmi. A víte co je na tom nejlepší? Že ten hrad tam v obýváku stojí dodnes. Už sice trochu omlácený a polepený dalšími obrázky, ale stále je to naše tajné království, místo plné fantazie a vzpomínek na ten bláznivý víkend, kdy jsme se proměnili v architekty, umělce a hlavně – v partu, která se skvěle bavila.
A na tyhle zážitky, na ten smích a na tu radost v dětských očích, na to budeme vzpomínat celý rok, a možná i mnohem déle. Protože někdy ty nejlepší dobrodružství vznikají úplně nečekaně, z obyčejných věcí a s trochou dětské fantazie. A to je přece to nejkrásnější.
