Článek
Můj děda je zvláštní člověk. V nejlepším slova smyslu. Je to ten typ chlapa, který má na všechno svůj názor, nezkazí žádnou legraci (i když jeho humor je občas lehce bizarní) a jeho energie by mohla pohánět menší elektrárnu. A to mu táhne na osmdesát.
Jednou takhle sedíme na terase, popíjíme limonádu a sledujeme líně plynoucí odpoledne. Slunce hřeje, ptáčci zpívají a vzduch voní rozkvetlými šeříky. Ideální počasí na nicnedělání, řekla bych si já. A zdálo se, že i děda má podobný názor. „Tohle počasí je ideální na nicnedělání,“ prohlásil s hlubokým povzdechem a zavřel oči, jako by se chystal na zaslouženou siestu. Já už jsem se viděla, jak si čtu knížku v houpací síti a nechávám se unášet letním vánkem.
Jenže pak děda s nečekanou vervou vstal a zamířil k zahradní kůlně. „Kam jdeš?“ zeptala jsem se nechápavě. „Jdu sekat trávu,“ odpověděl s naprostou samozřejmostí, jako by se jednalo o tu nejpřirozenější věc na světě. „Sekat trávu? V tomhle vedru? Vždyť jsi před chvílí říkal, že je ideální počasí na nicnedělání!“ nechápala jsem. Děda se na mě s moudrým úsměvem podíval. „No právě. A co je větší nicnedělání, než když se člověk věnuje takovéhle příjemné, nenáročné činnosti?“
Jeho logika byla… no, řekněme, že byla dědovská. Svérázná, ale v jeho podání vlastně docela srozumitelná. Pro něj zřejmě sekání trávy představovalo jakousi formu meditace v pohybu. Možná ho uklidňoval ten monotónní zvuk sekačky, vůně čerstvě posečené trávy nebo ten uspokojivý pocit, když se neudržovaná džungle před očima mění v perfektně střižený koberec. A tak jsem s úsměvem sledovala, jak děda s elánem sobě vlastním tahá z kůlny starou rachotící sekačku. Vypadal u toho spokojeně, skoro jako kdyby se chystal na nějakou vzrušující výpravu. Oblékl si svůj oblíbený slaměný klobouk, nasadil brýle a s odhodláním se pustil do práce. Jeho tempo bylo sice pomalejší než obvykle, občas si musel udělat přestávku a otřít si pot z čela, ale ani na chvíli neztratil svůj entuziasmus. S pečlivostí zkušeného zahradníka projížděl trávník řádek po řádku a zanechával za sebou úhledně střiženou zeleň. Já jsem se nakonec přece jenom uvelebila do houpací sítě, ale místo čtení jsem spíš pozorovala dědu.
Jeho zvláštní definice nicnedělání mě donutila k zamyšlení. Co pro koho vlastně znamená odpočinek? Pro někoho je to ležení na pláži s drinkem v ruce, pro jiného tichá četba knihy a pro mého dědu zřejmě aktivní činnost na zahradě. Vzpomněla jsem si na babičku, která zase „relaxovala“ pletením svetrů pro celou rodinu. Nebo na mého tátu, pro kterého je nejlepší odpočinek práce na autě v garáži. Zdá se, že každý máme svůj vlastní způsob, jak se odreagovat a načerpat nové síly. A co je pro jednoho únavná práce, může být pro druhého příjemná forma relaxace.
Když děda konečně dosekal poslední kousek trávníku, opřel se o sekačku a s hrdostí si prohlédl své dílo. Na jeho tváři se objevil ten jeho typický spokojený úsměv. „Vidíš?“ řekl, když se ke mně vrátil na terasu. „A hned je ten den krásnější.“ Musela jsem mu dát za pravdu. Ta perfektně střižená zahrada vypadala opravdu lépe. A děda vypadal mnohem svěžejší, než když před hodinou prohlašoval, že je ideální počasí na nicnedělání. „Takže pro tebe je sekání trávy vlastně odpočinek?“ zeptala jsem se s úsměvem. „Přesně tak,“ přikývl děda. „Člověk si u toho pročistí hlavu, protáhne tělo a ještě udělá něco užitečného. Co víc si přát?“
Jeho odpověď mě donutila k dalšímu zamyšlení. Možná má na tom něco do sebe. Možná ten pocit, že jsme něco dokázali, že jsme byli aktivní a produktivní, je pro nás ve skutečnosti mnohem uspokojivější než pouhé lenošení. A tak jsem si ten den odnesla cennou lekci. Že odpočinek nemusí vždycky znamenat pasivitu. Že i aktivní činnost, pokud ji děláme s radostí a s pocitem smysluplnosti, může být tou nejlepší formou relaxace. A že dědova svérázná logika má občas překvapivě hluboký smysl. A když příště uslyším někoho říkat, že je ideální počasí na nicnedělání, možná se jenom usměju a vzpomenu si na mého dědu a jeho sekačku. Protože kdo ví? Možná se i já jednou přistihnu, jak s nadšením jdu v parném letním odpoledni sekat trávu a budu si u toho v duchu říkat, jak krásně si odpočívám. Protože, jak se zdá, definice relaxace je u každého z nás trochu jiná. A to je vlastně docela fajn. Aspoň je život pestřejší. A zahrady střižené.
