Článek
Občas se stane, že člověk při uklízení narazí na věci, které tam prostě „byly“. Staré krabice, zaprášené knihy, oblečení, které už dávno vyšlo z módy. Většinou to jsou jen vzpomínky na staré časy, nic, co by člověka nějak zvlášť překvapilo. Ale pak se občas objeví něco… jiného. Něco, co vyvolá otázky, zamrazí v zádech a donutí člověka přemýšlet o příbězích, které se za tím předmětem skrývají. Mně se taková věc stala nedávno, když jsem se konečně odhodlala uklidit naši starou půdu. A to, co jsem tam našla, mě doslova posadilo na zadek. Nejen svou zvláštností, ale hlavně svou nečekanou hodnotou.
Naše půda je takové malé skladiště minulosti. Temné a prašné místo, kam se odkládá všechno, co už se v domě nevejde, ale je škoda to vyhodit. Vždycky jsem se tam trochu bála chodit. Ten stísněný prostor, pavučiny v každém rohu a ten zvláštní zatuchlý vzduch ve mně nikdy nevyvolávaly pocit pohody. Ale s jarním úklidem přišla i nevyhnutelná nutnost se s tímhle prostorem konečně vypořádat.
Vyzbrojila jsem se rukavicemi, šátkem na hlavu a baterkou a s mírným odporem jsem se vydala po vrzajících schodech nahoru. Mezi hromadami starých dek a rozbitých hraček jsem začala probírat krabice. Většina z nich obsahovala jen staré fotografie, školní sešity a další běžné rodinné relikvie. Už jsem si pomalu začínala myslet, že žádné překvapení mě nečeká, když jsem v jednom rohu, pod starou truhlou, objevila malou, dřevěnou krabičku.
Byla jednoduchá, bez jakýchkoliv ozdob, jen tmavé, hladké dřevo s mírně oprýskaným lakem. Na víku nebyl žádný zámek ani panty, jen těsně doléhalo na spodní část. Zvědavě jsem ji zvedla. Byla překvapivě těžká na svou velikost. Opatrně jsem otřela prach a s mírným napětím jsem víko nadzvedla.
Uvnitř ležel na starém, vybledlém sametu jediný předmět. Prsten. Ale nebyl to obyčejný prsten. Měl masivní zlatý kroužek a na něm osazený kámen. Ne obyčejný kámen. Byl neobvykle velký a zářil zvláštním, vnitřním světlem, i v té šeré půdní tmě. Měl sytě modrou barvu a zdálo se, jako by v jeho hlubinách tančily drobné jiskřičky. Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla.
S opatrností jsem prsten vyjmula z krabičky. Byl chladný na dotek a překvapivě těžký. Kámen byl hladký a dokonale vybroušený. Na vnitřní straně kroužku jsem si všimla drobné rytiny, ale byla tak malá , že jsem nedokázala rozeznat žádná písmena ani symboly.
Okamžitě mě napadlo, že tohle není jen tak nějaká cetka.Ta kvalita zpracování, ten neobvyklý kámen… to vypadalo na něco vzácného. Ale odkud se to vzalo? Nikdy jsem nic podobného u nás doma neviděla. Zeptala jsem se mámy, ale ta si na nic takového nepamatovala. Prý se na půdu moc často nedostala a věci tam ukládal spíš děda. A děda už bohužel nežije.
Začala jsem pátrat. Prohlížela jsem si staré rodinné fotografie, zkoumala prsteny na nich, ale nic, co by se tomuhle podobalo. Hledala jsem na internetu obrázky starožitných prstenů, drahých kamenů, ale nic mi nedalo jednoznačnou odpověď. Čím víc jsem se o to zajímala, tím víc ve mně rostla zvědavost a zároveň i mírné znepokojení. Co když je to něco vzácného? A odkud se to k nám dostalo?
Nakonec jsem se rozhodla, že prsten ukážu odborníkovi. Našla jsem si kontakt na místního znalce starožitností a domluvila si schůzku. Když jsem mu tu malou dřevěnou krabičku s prstenem položila na stůl, jeho reakce byla okamžitá. Zvedl obočí a s velkým zájmem si ho prohlédl lupou.
Jeho slova mi doslova vyrazila dech. Prý se jedná o velmi vzácný prsten z 17. století, pravděpodobně pocházející z dílny šlechtického zlatníka. Ten kámen… prý není jen tak ledajaký. Je to safír neuvěřitelné čistoty a velikosti, s takzvaným „hvězdným efektem“, který je velmi vzácný.
Když mi pak řekl odhad jeho ceny, musela jsem se posadit. Ta suma byla tak neuvěřitelná, že jsem si nejdřív myslela, že se přeslechla. Několikrát jsem se ho ptala, jestli si je jistý. A on s klidným úsměvem opakoval to samé číslo.
Dodnes tomu úplně nevěřím. Jak se taková vzácnost mohla ocitnout zaprášená v krabičce na naší půdě? Jaký příběh se za ní skrývá? Patřil snad někomu z našich předků? A proč o něm nikdo nikdy nemluvil?
Ten prsten změnil můj pohled na naši starou půdu. Už to pro mě není jen skladiště nepotřebných věcí, ale místo, kde se možná skrývají další tajemství a nečekané poklady.
A ten prsten? Ten teď opatruji jako oko v hlavě a snažím se dopátrat jeho historie. Možná se mi jednou podaří odhalit, jak se k nám dostal a jaký příběh se s ním pojí. Jedno je ale jisté – ten den, kdy jsem ho našla, se stal jedním z nejvíce překvapivých v mém životě. A ta hodnota? Ta mě opravdu posadila na zadek. Doslova.
