Článek
Pracuji jako účetní v menší firmě, mám dvě děti a manžela, který se nedávno vrátil k práci po úrazu zad. Naše finanční situace byla vždycky stabilní – nic moc nám nepřebývalo, ale ani jsme nemuseli počítat každou korunu. Jenže poslední rok se všechno změnilo a já jsem si to plně uvědomila až v okamžiku, kdy jsem v supermarketu sáhla po obyčejném másle. Byl pátek odpoledne a já jsem se po práci zastavila v našem místním obchodě, abych nakoupila pár věcí na víkend. Chtěla jsem udělat dětem jejich oblíbené palačinky, a tak jsem kromě mléka a vajec potřebovala i máslo. Zamířila jsem k chladicímu boxu, kde bylo vyrovnáno několik druhů. Ruka mi automaticky zamířila k tomu, které kupujeme vždycky, a vtom jsem uslyšela hlas. „Víte, kolik to dneska stojí?“ zeptal se mě prodavač, který zrovna doplňoval zboží vedle.
Byl to mladý kluk, možná brigádník, nemohlo mu být víc než dvacet. Na hlavě měl čepici s logem supermarketu a díval se na mě s jakýmsi pochopením v očích. „Já vím, že je to drahé,“ odpověděla jsem trochu překvapeně, „ale tohle máslo kupujeme vždycky. Děti jsou na něj zvyklé.“ Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Tak to vám gratuluji. Moje máma přešla na rostlinný tuk a říká, že v palačinkách to nikdo nepozná.“ Podívala jsem se na cenovku a teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že máslo stojí skoro osmdesát korun. Osmdesát! Vzpomněla jsem si, jak jsme se s manželem ještě před pár lety rozčilovali, když stálo čtyřicet. To nám přišlo jako vrchol drahoty. A teď je to dvojnásobek a já to beru jako běžnou věc.
Ten večer jsem máslo položila na kuchyňskou linku a nějak jsem nemohla přestat myslet na slova toho kluka. Kolik vlastně platíme za běžné potraviny? Vzala jsem do ruky účtenku a začala si zapisovat ceny základních věcí, které jsme kupovali pravidelně několik let. Mouka, cukr, olej, vejce, mléko… Všechno bylo výrazně dražší, než jsem si pamatovala. Když jsem si to všechno sečetla, zjistila jsem, že za stejný základní nákup platíme skoro o polovinu víc než před třemi lety. Zatímco jsem dělala těsto na palačinky, zavolala jsem své kamarádce Lence. Ta má tři děti a pracuje jako zdravotní sestra, takže ví, co je to rozpočítat každou korunu. „Ty jsi teprve teď zjistila, jak je všechno drahé?“ smála se mi do telefonu. „Já už měsíce používám aplikaci, kde sleduju ceny v různých obchodech a jezdím tam, kde je co nejlevnější. Máslo kupuju, jen když je v akci, a taky dělám víc věcí doma. Víš, kolik stojí kupovaný chleba? Já ho už půl roku peču doma a ušetřím aspoň třicet korun na bochníku.“
Po našem hovoru jsem se cítila trochu hloupě. Zatímco Lenka pečlivě sledovala každou cenu, já jsem prostě chodila do stejného obchodu a brala stejné věci jako vždycky, aniž bych si pořádně všímala, kolik mě to stojí. A přitom by i nám se hodilo ušetřit nějakou korunu. Manžel sice už chodí do práce, ale kvůli zádům musel změnit pozici a teď si vydělá míň než dřív. V sobotu ráno jsem udělala něco, co jsem už dlouho nedělala – sedla jsem si s papírem a tužkou a začala plánovat rodinný rozpočet. Vypsala jsem si všechny naše příjmy a výdaje a zjistila jsem, že každý měsíc nám sice něco málo zbývá, ale při současných cenách to není moc bezpečná rezerva. Stačila by jedna nečekaná oprava v bytě nebo nějaká větší investice do domácnosti a ocitli bychom se v mínusu.
O víkendu jsem všechen volný čas strávila hledáním způsobů, jak ušetřit. Našla jsem si aplikaci, kterou mi doporučila Lenka, a zjistila jsem, že když budu ochotná občas zajít do jiného obchodu, mohu týdně ušetřit i několik stokorun. Zapsala jsem si data, kdy končí fixace naší hypotéky, abychom mohli začít včas hledat nejvýhodnější refinancování. Podívala jsem se i na naše pojistky a zjistila, že platíme za služby, které vlastně ani nevyužíváme. Když jsem v neděli večer dělala dětem svačiny do školy, pomyslela jsem si, jak je zvláštní, že mě k tomuhle prozření přivedla obyčejná kostka másla a jeden všímavý prodavač. Člověk si zvykne na postupné zdražování a ani si nevšimne, jak moc se jeho život prodražil, dokud ho na to někdo neupozorní. „Mami, budou zítra zase palačinky?“ zeptala se mě dcera, když jsem jí balila svačinu.
„Budou,“ usmála jsem se, „ale zkusíme je udělat trochu jinak. A víš co? Můžeš mi pomoct a společně vymyslíme, jak ušetřit peníze, aby nám zbylo víc na zmrzlinu v létě.“
V ten moment jsem si uvědomila, že tohle zdražování má i jednu výhodu – naučí mě i moje děti víc si vážit toho, co máme, a lépe hospodařit. A kdo ví? Možná že až příště potkám toho mladého prodavače, budu to já, kdo mu dá tip, jak ušetřit.
