Článek
Ten den začal jako každý jiný. Ranní shon, káva na ex, rychlé políbení na tvář a hurá do práce. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak zvláštní a rozporuplné pocity mi tenhle obyčejný den přinese.
V práci se toho nahromadilo jako vždycky. Termíny visely ve vzduchu jako hrozba a já se snažila proplést mezi úkoly a telefony s úsměvem, i když uvnitř jsem občas cítila, že se blížím k bodu varu. Ale dělám, co mě baví, a když se zadaří, ten pocit uspokojení je k nezaplacení.
A dnes se zadařilo. Šéf si mě zavolal do kanceláře. Už jsem se lekla, co se děje. Jestli jsem něco pokazila, jestli se něco nelíbilo. S lehce sevřeným žaludkem jsem vešla dovnitř. A pak přišla slova, která mi pohladila duši. Pochvala. Opravdová, upřímná pochvala za projekt, na kterém jsem poslední dobou dřela jako kůň. Za ten nápad, který se nakonec ukázal jako trefa do černého. Za tu energii a nasazení, které jsem do toho dala. Víte, ono to možná zní banálně, ale v tom pracovním kolotoči, kdy člověk denně plní úkoly a snaží se být co nejlepší, občas zapomene, jak moc potěší obyčejné „děkuji“ nebo „dobrá práce“. A když přijde pochvala od šéfa, od člověka, jehož názoru si vážíte, je to jako pohlazení po duši. Cítila jsem se najednou o pár centimetrů vyšší, plná energie a s vnitřním úsměvem, který mi jen tak něco nesetře.
S touhle radostnou zprávou jsem se těšila domů. Představovala jsem si, jak se s tou novinkou podělím, jak se mi dostane uznání i tam, kde bych ho čekala nejvíc. Přece jen, podpora a sdílení radostí s nejbližšími je to, co dává životu ten pravý smysl. Otevřela jsem dveře s lehkým srdcem a s tou vnitřní potřebou se o tu radost podělit. „Ahoj!“ zvolala jsem s úsměvem. Z obýváku se ozvalo jen zamumlání. Můj partner seděl u televize, ponořený do svého světa. „Ahoj,“ odpověděl bez většího zájmu a dál upíral pohled na obrazovku.
„Víš co se stalo?“ zeptala jsem se s očekáváním. „Co bude k večeři?“ přerušil mě a ani se na mě nepodíval. Ta otázka mě zaskočila. V tu chvíli se veškerá radost z práce rozplynula jako pára nad hrncem. Ten kontrast mezi uznáním v práci a naprostou lhostejností doma byl ohromující.
„Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela,“ odpověděla jsem tiše, s knedlíkem v krku. „No tak něco udělej, už mám hlad,“ odsekl a dál sledoval televizi. V tu chvíli vstal a bez dalšího slova odešel z místnosti. Nejspíš si šel něco dělat, možná hrát hry na počítači, možná si jen tak lehnout. Neřekl nic. Žádný zájem o to, jaký jsem měla den, co se stalo. Jen ta obyčejná, každodenní otázka o večeři, podaná tónem samozřejmosti a lehké podrážděnosti. Stála jsem tam jako opařená. Ta radost, kterou jsem ještě před chvílí cítila, se proměnila v hořkost a pocit prázdnoty. V práci mě ocenili, viděli moji snahu a výsledky. Doma… doma jsem byla jen někdo, kdo má zajistit večeři.
Je mi jasné, že každý má občas své starosti a nálady. Ale ten absolutní nezájem, ta absence jakékoliv zvědavosti nebo snahy sdílet můj den, mě zabolela. Cítila jsem se neviditelná, nedoceněná. Jako bych byla jen součástí domácnosti, která má plnit určité úkoly, a ne partnerka, s níž by se měl sdílet život, radosti i starosti.
Možná si řeknete, že je to maličkost, jedna hloupá otázka o večeři. Ale někdy se v těch maličkostech skrývá mnohem víc. Skrývá se v nich pocit, že na vás někomu záleží, že vás někdo vnímá jako celou osobnost, nejen jako kuchařku a uklízečku.
Ten večer jsem si tu večeři udělala sama. S tichou hořkostí v srdci jsem seděla u stolu a přemýšlela. O tom, jak je důležité cítit se dobře nejen v práci, ale hlavně doma. O tom, jak moc bolí, když ta nejbližší osoba nedokáže sdílet vaši radost, nebo se alespoň zeptat, jak se máte. A víte co? I přes tu pachuť samoty, kterou mi ten večer přinesl, jsem si řekla, že ta pochvala v práci stála za to. Že moje práce má smysl a že jsem v ní dobrá. A že si zasloužím být oceněna nejen tam, ale i doma. A že možná je na čase si o to ocenění říct. Protože ticho a přehlížení nikomu štěstí nepřineslo. A každý z nás si zaslouží být viděn a slyšen. I po obyčejném dni, který přinesl neobyčejnou pochvalu a nečekanou samotu.
