Článek
Vdala jsem se, přiznávám, v poměrně pozdním věku. Některé kamarádky už dávno odrostly dětem, když jsem já teprve s mírnou nervozitou a obrovskou vlnou štěstí držela v náručí našeho Kubíčka. Přišel na svět, když mi bylo rovných čtyřicet. Můj o jedenáct let starší manžel si otcovství užíval s podobnou, možná ještě větší, něhou a radostí. Každý Kubíkův úsměv, každý nový krůček, každé zamumlání prvního slova pro nás bylo malým zázrakem. Dlouho jsme na něj čekali a o to víc jsme si ho hýčkali.
Když Kubíkovi táhlo na sedm let, rozhodli jsme se, že mu dopřejeme první opravdovou dovolenou u moře. Představa slaného vánku ve vlasech, šumění vln a Kubíkových rozzářených očí naplňovala naše dny příjemným očekáváním. Samozřejmě, s cestou k moři se pojilo i několik praktických drobností, které bylo potřeba zařídit. Mezi nimi nemohla chybět ani nafukovací křidélka. I když Kuba už celkem obstojně plaval, pro ten klid duše a pocit bezpečí jsme je chtěli mít s sebou.
A tak jsme jedno odpoledne zamířili do místního hračkářství. Místo, které obvykle Kubu naplňovalo nadšením a jásotem, se ten den stalo dějištěm menší rodinné nepříjemnosti. Milá paní prodavačka se nám ochotně věnovala a s úsměvem nám ukazovala různé druhy křidélek – s obrázky zvířátek, autíček i s motivy jeho oblíbených superhrdinů. Kuba si je s vážnou tváří prohlížel, zvažoval, které by byly ty nejlepší pro jeho první plavání v moři.
Jenže pak jeho pohled zabloudil k vystavenému nafouknutému plavacímu kruhu. Byl velký, barevný a zdobil ho potisk s Pokémony, kteří v té době u Kuby naprosto vedli. Jeho oči se rozzářily novým, mnohem intenzivnějším světlem. Najednou všechna křidélka světa přestala existovat.
„Mami, tati, já chci tenhle kruh!“ vyhrkl a už se k němu natahoval malou ručičkou.
Vysvětlili jsme mu s manželem klidně, že na plavání v moři jsou lepší křidélka, že kruh je spíš na dovádění u břehu nebo v bazénu. Ale Kuba jako by nás neslyšel. Jeho touha po tom Pokémoním kruhu každou vteřinou narůstala. A pak přišlo to, co žádný rodič nemá rád – slzy. Velké, upřímné, dětské slzy, které dokážou rozmělnit i to nejpevnější rodičovské srdce.
Začal se hlasitě dožadovat kruhu, dupal nožičkou a jeho tvářička zčervenala nářkem. Snažili jsme se ho uklidnit, vysvětlovat mu, ale marně. Jeho emoce byly silnější než naše argumenty. V tu chvíli se na nás s mírným úsměvem dívala i paní prodavačka, která do té doby trpělivě čekala.
A pak pronesla větu, která mě na moment naprosto vykolejila: „Ale no tak, chlapečku, neplač. Tvoje babička a dědeček ti to plavací kolo určitě koupí.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Nebyla to ani tak ta poznámka samotná, i když i ta byla poněkud zvláštní. Spíš to byl ten tón, ta lehkost, s jakou pronesla něco, co pro mě mělo hlubší význam. Najednou jsem se necítila jako matka, která se snaží svému synovi vysvětlit praktické věci. Cítila jsem se jako ta „pozdní“ matka, o které si možná v duchu pomyslela, že je příliš benevolentní nebo že si neví rady se svým vlastním dítětem.
Možná to byla jen moje přecitlivělost, možná únava z celého dne. Ale ta věta ve mně rezonovala dál. Připomněla mi všechny ty tiché obavy, které občas člověka přepadnou, když se vymyká „normě“. Vdala jsem se později, dítě jsem měla později. Často jsem si kladla otázky, jestli dělám všechno správně, jestli mám dostatek energie, abych Kubíkovi byla tou nejlepší mámou.
A v tu chvíli, uprostřed slzícího syna a s touto nešťastnou poznámkou v uších, jsem se cítila tak nějak… nedostatečně. Jako by ta paní prodavačka jedinou větou zpochybnila mou roli matky a přesunula autoritu na prarodiče.
Samozřejmě, babička a dědeček Kubu milují nadevše a občas ho rozmazlují. Ale my s manželem jsme ti, kteří rozhodují o jeho výchově a o tom, co je pro něj v danou chvíli nejlepší. A v tu chvíli jsem měla pocit, že to někdo zvenčí zpochybnil.
Snažila jsem se zachovat klid. Uklidnila jsem Kubu, i když mi v tu chvíli samotnému nebylo do smíchu. Nakonec jsme křidélka koupili a kruh jsme nechali v obchodě s tím, že se o tom ještě doma pobavíme.
Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadno můžeme svými slovy někoho zranit, aniž bychom si to uvědomili. Jak důležité je být citlivý k situaci druhých a nehodnotit podle prvního dojmu. Ta paní prodavačka pravděpodobně neměla v úmyslu mi ublížit. Možná jen chtěla Kubu rychle uklidnit. Ale její slova dopadla na úrodnou půdu mých nejistot a na chvíli ve mně vyvolala pocit, že selhávám.
Doma jsme si s Kubou v klidu promluvili. Vysvětlili jsme mu, proč jsou na plavání v moři křidélka bezpečnější a že kruh si můžeme pořídit později na hraní u bazénu. Kupodivu to pochopil mnohem lépe než v hračkářství. Možná potřeboval jen ten klid a naši plnou pozornost.
Ten den jsem si uvědomila několik věcí. Především to, že mateřství v jakémkoli věku je krásná, ale občas i náročná cesta plná nečekaných situací. A že i my, „pozdní“ rodiče, děláme všechno s láskou a snahou o to nejlepší pro naše děti. A také to, že slova mají obrovskou moc a že bychom s nimi měli zacházet opatrně, protože nikdy nevíme, jak hluboko mohou zasáhnout.
Nakonec jsme ten Pokémoní kruh Kubovi pořídili. Vidět jeho rozzářené oči, když ho poprvé nafoukl a skákal s ním po zahradě, bylo k nezaplacení. A já jsem si v tu chvíli řekla, že i když občas zažijeme nějaký ten „trapas“ v hračkářství, důležité je, že na konci dne jsme tu pro sebe a že naše láska k sobě je silnější než jakákoli neuvážená poznámka. A že i ty slzy mezi regály s plyšáky nakonec vyblednou a zůstane jen úsměv na tváři našeho milovaného syna.
