Článek
Osmdesát let! Jen si to představte – osmdesát jiskřiček na dortu, osmdesát let života plného hudby, energie a doby, která se už nikdy nevrátí. Letos tohle jubileum slaví muž, jehož jméno zavoní big beatem, svobodou a rebelským duchem šedesátých let.
Viktor Sodoma. Nebyl to ten typ zpěváka, co by se krčil u mikrofonu. On na pódium vstoupil s takovou energií, že jste cítili, jak vzduch kolem něj jiskří. Byl jednou z těch tváří, které definovaly dobu, kdy se Československo nadechovalo k větší volnosti a kdy se hudba stala hlasem generace.
Narodil se v létě roku 1945. Válka právě skončila, země se zvedala z trosek. Dětství prožil v realitě poválečné obnovy, brzy poznamenané tuhým režimem. Ale kdesi v zákulisí už klíčila semínka něčeho nového. V západním světě se rodil rock and roll, bigbeat, hudba plná rytmu, dravosti, emocí, která se nepodobala ničemu, co se hrálo dřív. Ten zvuk se pomalu, nenápadně, oklikami dostával i k nám. Z prvních rozhlasových vln, z gramofonových desek pašovaných přes hranice, z filmů, které tu a tam pustili. A pro mladé kluky a holky to bylo jako zjevení. Něco, co burcovalo, co nutilo k pohybu, k přemýšlení o jiném světě. V Československu se začaly rodit bigbeatové kapely jako houby po dešti. Mladí kluci s kytarami, basami a bicími, nadšení pro ten nový zvuk, který si sami snažili napodobit, dát mu vlastní tvář.
Byla to neskutečně živá scéna, plná rivality i kamarádství, energie a experimentování. A v téhle vřavě se objevil on. Viktor Sodoma. Měl v sobě něco, co se nedalo přehlédnout. Hlas a projev, který zapadal do bigbeatového zvuku, ale zároveň byl jeho vlastní. Jednou z prvních velkých kapitol jeho hudebního příběhu bylo Flamengo. Kapela, která už tehdy měla své jméno a patřila k pilířům pražského bigbeatu. Sodoma do ní přinesl novou krev, novou energii. Představte si sál plný natěšených mladých lidí, na pódiu kluci s dlouhými vlasy (na tehdejší dobu nevídaná drzost!), elektrické kytary, rachot bicích. A uprostřed toho všeho on, Viktor Sodoma, zpívající s nasazením, které jste cítili až v žaludku. Byl přirozený, nebál se být divoký, trochu neotesaný – přesně takový, jaký měl rocker být.
Ale jeho příběh je nejpevněji spjat se jménem Petr Spálený a kapelou Apollobeat. Tohle bylo setkání, které zafungovalo. Petr Spálený se svým zvláštním, zasněným hlasem a Sodoma se svou nezkrotnou energií. Apollobeat měl zvuk, který kombinoval bigbeatové základy s propracovanějšími aranžmá, často využívajícími i smyčce nebo dechy, což na téhle scéně nebylo úplně běžné. Vznikalo něco, co mělo bigbeatovou sílu, ale i popovou chytlavost a šansonovou hloubku. A Sodoma do toho vnesl tu dravost, ten rock and rollový feeling. A právě v éře Apollobeatu nazpíval písně, které se staly hymnami své doby a dodnes je poznáte po prvních tónech. Nebyly to jen tak nějaké nahrávky. Byly to okamžiky. Třeba „Vrať mi moje srdce“ – tu energii, s jakou ji zpíval, ten naléhavý refrén, to bylo něco, co jste museli vnímat celým tělem. Nebo „Cesta posledním vlakem“ – v té bylo cítit kus melancholie, ale i odhodlání, zazpívané tak, že jste s ním seděli v tom kupé. „Aj, to je láska“, „Panna a netvor“ – v každé té písni byl kus něj. Jeho hlas se dokázal měnit, být drsný, když to píseň chtěla, a najednou překvapivě jemný. Bylo v něm cítit, že tomu, co zpívá, věří, že to prožívá.
Ale to hlavní na Viktoru Sodomovi nebyl jen hlas z nahrávky. Byl to zážitek z pódia. On byl energie v čisté formě. Když stál na pódiu, celá kapela jako by se rozjela naplno. Nejen zpíval, on žil tu hudbu. Hýbal se, gestikuloval, komunikoval s lidmi v sále. Bylo v tom kus té dravosti, která se do té doby k nám dostávala jen z dálky. Vnesl na pódium tu volnost, ten rebelský postoj, který k bigbeatové hudbě neodmyslitelně patřil. Jeho vystoupení byla plná života, potu a autentické radosti z hraní. Byl jedním z těch, kteří ukázali, že i za železnou oponou může hudba znít svobodně a nespoutaně.
Jenže ta nádherná, divoká éra netrvala věčně. Přišel konec šedesátých let, události roku 1968 a pak nástup normalizace. Pro mnoho umělců, kteří byli spojeni se svobodou a duchem 60. let, to byly těžké časy. Hudební scéna se změnila, oficiální místa preferovala uhlazenější, nekonfliktní umění. Big beat v té dravé podobě ustoupil do pozadí. Viktor Sodoma se s tím musel popasovat. Jeho kariéra pokračovala, ale už v jiném kontextu, v jiné atmosféře. Zpíval s různými formacemi, objevoval se v programech, ale ta původní, nezkrotná energie jeho projevu už neměla na „oficiální“ scéně tolik prostoru. Přesto se nevzdal. Zůstal u hudby, byť třeba v menších projektech, s menším mediálním zájmem. V tom je kus jeho osobní výdrže a lásky k řemeslu. I když se časy a styly měnily, on zůstal v jádru tím bigbeatovým zpěvákem, který miloval energii a autenticitu.
V pozdějších letech se věnoval i jiným věcem, ale hudba zůstala jeho vášní. Když se vracel na pódia při vzpomínkových koncertech nebo akcích, bylo v něm stále cítit tu jiskru, tu energii, i když třeba v klidnější, moudřejší podobě. Ten hlas, i s přibývajícími roky, si zachoval svou barvu a charisma.
Jaký je tedy odkaz Viktora Sodomy v jeho osmdesáti letech? Je to odkaz na dobu, kdy hudba znamenala víc než jen zábavu – byla to forma protestu, volání po svobodě, vyjádření identity. Je to odkaz na éru československého big beatu, který se dokázal prosadit i navzdory nepřízni osudu. A především je to odkaz na zpěváka, který v sobě nosil kus té divoké energie Západu, který uměl rozpumpovat krev v žilách a který na pódium vnášel nefalšovanou, nakažlivou radost z muziky.
Jeho osmdesátiny jsou příležitostí si připomenout, jak důležitou roli hrál v téhle vzrušující kapitole naší hudební historie. Není to jen o hitparádách a prodaných deskách. Je to o pocitu, o energii, o tom, co jeho hlas a jeho přítomnost znamenaly pro generaci, která hledala svůj vlastní rytmus. Viktor Sodoma – jméno, které se rovná energii, jiskře a nezkrotnému duchu šedesátek.
Všechno nejlepší k jubileu, pane Sodomo. Ať ta energie zní dál, třeba v našich vzpomínkách na časy, kdy big beat hýbal světem.
