Článek
Můj vnuk je zlatíčko. Opravdu. Jen má občas takové ty „geniální“ nápady, které končí… no, řekněme, ne vždy podle mých představ. Tentokrát se rozhodl, že mě, svou milovanou babičku, seznámí s kouzlem moderní mobility – s elektrickou koloběžkou. Představte si mě, ženu v nejlepších letech (tedy, abych byla přesná, v letech, kdy už si člověk dvakrát rozmyslí, než se ohne pro spadlou jehlu), jak stojím před tou futuristickou hračkou. Blikalo to, vrčelo to a já jsem si v duchu říkala, jestli to náhodou neumí i vařit kafe. Vnuk mi s nadšením vysvětloval, jak se to ovládá. Plyn tam, brzda tam, rovnováha… no, o té se raději nezmiňoval.
S lehkou nervozitou jsem se na tu věc vyšplhala. Připadala jsem si jako kosmonaut před prvním letem. Vnuk mě uklidňoval, ať jedu pomalu. „Pomalu,“ opakovala jsem si v duchu, zatímco jsem se odrazila nohou a ucítila, jak se pode mnou ta motorizovaná potvora dává do pohybu. A pak se to stalo. Všechno se seběhlo tak rychle, že bych to popsala snad jen jako zpomalený záběr z akčního filmu – moje nohy se zamotaly, těžiště se neposlušně přesunulo a já jsem s tichým „jééé“ začala padat k zemi. Ten pocit bezmoci, kdy už víte, že se to stane, a nemůžete s tím nic dělat… no, to je zážitek, který bych nikomu nepřála. Následoval tvrdý dopad na chodník. Ozvalo se duté žuchnutí, které na chvíli přerušilo poklidné dopoledne na naší ulici. Ptáci přestali zpívat, sousedovic pes zmlkl a já jsem si jen v duchu opakovala, jestli jsem si náhodou nevyrazila dech.
Vnuk ke mně přiběhl s výrazem, který osciloval mezi panikou a lítostí. „Babi! Co se stalo? Auťák?“ „Ne, miláčku,“ vydechla jsem, zatímco jsem se pomalu zvedala a kontrolovala, zda mi stále fungují všechny končetiny. „To jen babička a chodník si dali trošku bližší seznámení.“ Naštěstí se ukázalo, že kromě pár odřenin a silné bolesti v oblasti, kde záda ztrácejí svou vznešenost, jsem víceméně v pořádku. Koloběžka vypadala, jako by právě vyjela z továrny. Jen já jsem se cítila, jako bych právě s tou továrnou srazila.
Cestou domů, s vnukem po boku a s novou modřinou na lokti, jsem si v hlavě přehrávala těch pět minut slávy. Pět minut, kdy jsem si myslela, že budu moderní babička na elektrické koloběžce. Pět minut, které skončily tvrdým návratem do reality. A co jsem si z toho odnesla? Především to, že některé věci je lepší nechat mladším ročníkům. Moje vášeň pro rychlou jízdu se zřejmě vyčerpala někde mezi jízdou na pionýru a tlačením kočárku. Také jsem si uvědomila, že chodník je nečekaně tvrdý a že gravitace je neúprosná, zvlášť když se člověk snaží balancovat na něčem, co má dvě kolečka a tendenci k nečekaným výkyvům.
Ale abych nebyla jen negativní, musím přiznat, že ten krátký let vzduchem a následný kontakt s pevnou zemí mi na chvíli připomněl, že ještě žiji. A že mám vnuka, který se o mě stará (i když jeho metody jsou poněkud… dynamické). Takže, milí přátelé, pokud vás někdy přepadne touha vyzkoušet si moderní výdobytky techniky, dobře zvažte svá rizika. Někdy je lepší držet se osvědčených metod pohybu, jako je chůze. Je sice pomalejší, ale zato bezpečnější a s menší pravděpodobností skončíte na zemi s pocitem, že jste právě prohráli zápas s betonem. Já se teď s radostí vrátím ke svému šálku čaje a křížovkám. To je totiž aktivita, při které nehrozí žádné nečekané pády. A pokud ano, tak maximálně do křesla, což už je mnohem příjemnější varianta.
Vnuku, děkuji za ten zážitek. Byl… nezapomenutelný. Ale příště, prosím, raději zůstaneme u těch zmrzlinových pohárů. Tam je riziko úrazu podstatně nižší a sladká odměna zaručena.
