Článek
Říká se, že snaha se cení. No, v mém případě se snaha o úsporu za elektrikáře skončila tak, že jsem málem vyplavila celý činžák. A to jsem přitom chtěla jenom vyměnit pitomou žárovku v koupelně. Byla to jedna z těch obyčejných věcí, které člověk běžně neřeší, dokud nepřestanou fungovat. Tma v koupelně mě ale donutila k akci. Jakožto hrdá majitelka základní sady nářadí (kterou jsem mimochodem použila asi třikrát v životě), jsem se rozhodla, že tohle zvládnu sama. Přece jen, co na tom může být složitého? Vyšroubovat starou, zašroubovat novou. Tečka.
S odhodláním sobě vlastním jsem si přitáhla ten vratký skládací žebřík, který vždycky nahání hrůzu nejen mně, ale i všem návštěvám. Vyšplhala jsem se pod strop a s jazykem vyplazeným soustředěně kroutila starou, prasklou žárovkou. Šlo to ztuha, prsty mi klouzaly a ten žebřík pod mými nohami neustále protestoval vrzáním. Už jsem viděla titulek v novinách: „Žena se zřítila ze žebříku při výměně žárovky.“ Konečně povolila. V jedné ruce jsem držela viníka tmy, v druhé novou, zářivě bílou naději. Jenže ta nová mrška se nechtěla ne a ne chytit závitu. Točila jsem s ní jak o život, ale nic. Frustrace stoupala úměrně s mou výškou na nestabilním žebříku. Pak mi padl zrak na objímku. Něco na ní vypadalo divně. Zvědavost zvítězila nad zdravým rozumem a já do ní strčila prst. V tu chvíli se ozvalo podivné „cvak“ a z objímky začala tryskat voda. Normálně voda. Jako z kohoutku. Voda v objímce na žárovku? To už bylo i na mě moc. S leknutím jsem sebou cukla, žebřík se nebezpečně naklonil a já jen zázrakem neskončila na dlaždičkách. Voda vesele stříkala dál a já instinktivně přikryla proud rukou. Logicky, že? V tu chvíli mi konečně docvaklo, že tohle asi nebude standardní objímka. Možná nějaké skryté hasicí zařízení? Nebo nějaký pozůstatek dávno zapomenuté sprchy? V mé hlavě se rojily apokalyptické scénáře. Jediné rozumné řešení se zdálo být zavřít hlavní přívod vody. Jenže v naší staré činžovní vile je hledání hlavního kohoutku vždycky detektivní prací na plný úvazek. Kuchyň, koupelna, záchod – nikde nic. Zatímco jsem horečně pátrala, koupelna se pomalu měnila v bazén a zespodu se ozývalo čím dál hlasitější bušení a řev. Sousedé pod námi zřejmě začínali tušit, že se děje něco nekalého. „Sakra práce!“ zašeptala jsem a s ještě větším nasazením prohledávala zákoutí bytu.
Nakonec jsem ho našla – schovaný za pračkou v miniaturní skříňce, o které jsem ani nevěděla. S úlevou jsem otočila kohoutkem a proud vody v koupelně konečně ustal. Jenže škoda už byla napáchána. Na podlaze koupelny se líně převalovala voda a ze stropu se ozývalo už regulérní povodňové varování. S pocitem provinilosti horším než po rozbití vázy po babičce jsem se vydala o patro níž omluvit se za ten nečekaný „mokrý pozdrav“. Dveře mi otevřel pan Holý s výrazem, který by vyděsil i samotného Drákulu. Vlasy mu mokře visely do čela a z obýváku se ozývalo kapání, které by se dalo použít jako zvuková kulisa pro horor. „Co to u vás proboha bylo?!“ vyštěkl na mě. „Máme tu potopu! Voda nám teče na novou televizi! Na ten perský koberec!“ S koktáním jsem se mu snažila vylíčit tu absurdní historku o výměně žárovky a záhadné vodovodní přípojce. Pan Holý na mě chvíli zíral s otevřenou pusou a pak se začal smát. Takovým tím zoufalým smíchem, kdy už člověk neví, jestli má brečet, nebo se smát té naprosté absurditě. Jeho žena, paní Holá, už tak veselá nebyla. S rukama založenýma na prsou si prohlížela mokré fleky na stropě a kapající lustr. „A kdo nám tohle zaplatí, prosím vás pěkně?“ zeptala se tónem, který sliboval minimálně exekuci.
Sliby o okamžité náhradě škody a zavolání instalatéra zněly v mém podání asi dost nevěrohodně. Nakonec se ukázalo, že ta „objímka“ byla skutečně stará sprchová hlavice, napojená na nějaký prapodivný systém, o kterém nikdo v domě neměl ani tušení. Následovaly dny plné omluv, uklízení, vysoušení a nekonečných telefonátů s pojišťovnou. Pan Holý si sice občas rýpl, ale nakonec se všechno vyřešilo ke všeobecné spokojenosti (tedy kromě mého bankovního konta).
A já? Já jsem si z téhle mokré eskapády odnesla jasné ponaučení. Za prvé, ne všechno, co vypadá jako světelný zdroj, jím skutečně je. Za druhé, lokalizace hlavního uzávěru vody by měla být součástí základního domácího kurzu. A za třetí, někdy je těch pár stovek za odborníka tou nejlepší investicí do klidu a dobrých sousedských vztahů. Od té doby, když mi zhasne světlo, raději se tvářím, že tma je vlastně docela útulná. Nebo nenápadně poprosím manžela. A sousedům se raději vyhýbám obloukem, abych jim nepřipomínala ten mokrý den. I když, pan Holý se na mě občas škodolibě usměje a zeptá se, jestli nepotřebuji pomoct s výměnou baterií v ovladači. Takže aspoň máme společnou historku. S mokrým koncem. A já už vím, že kutilství občas může být pěkně drahá zábava. Zvlášť když jde o žárovku.
