Článek
V Českých Budějovicích, v malebném městě s vůní piva a historickým náměstím, žila paní Jana. Byla to žena s dobrým srdcem, občas trochu roztržitá, ale vždycky s úsměvem na tváři. Jednoho slunečného odpoledne se Jana vydala na návštěvu ke své tchyni, paní Věře, která bydlela na okraji města. Cesta autem jí obvykle nedělala problémy, ale tentokrát se rozhodla pro jistotu zapnout navigaci v mobilu. „Člověk nikdy neví,“ pomyslela si, i když k tchyni jezdila už léta. Cesta ubíhala hladce, hlas z navigace klidně udílel pokyny a Jana si vesele broukala s rádiem. Když dorazila k domu paní Věry, s úlevou navigaci vypnula a s kyticí v ruce zazvonila na zvonek. Tchyně jí s radostí otevřela a hned ji vtáhla dovnitř. „Janičko, pojď dál, už jsem se na tebe těšila! Udělala jsem tvůj oblíbený jablečný štrúdl.“ U stolu v kuchyni už voněla káva a štrúdl vypadal neodolatelně.
Ženy si začaly povídat o všem možném – o práci, o dětech, o sousedech. Jana se cítila příjemně a uvolněně. Po chvíli se tchyně zeptala: „A cesta byla dobrá, Jani? Bez problémů jsi trefila?“ Jana se usmála. „Jo, v pohodě. Navigace mě krásně navedla až sem.“ V tu chvíli jí ale v hlavě blikla malá kontrolka. Vzpomněla si, že po příjezdu k tchynině domu mobil jen tak hodila na sedadlo a navigaci nejspíš nevypnula. Ale co už, pomyslela si, teď už je pozdě. Po hodině příjemného posezení se Jana začala loučit. „Tak já už asi pojedu, Věruško. Bylo to moc fajn.“ Tchyně ji vyprovodila ke dveřím a Jana zamířila k autu. Když usedla za volant a sáhla po mobilu, displej stále svítil a na něm vesele běžela navigace.
A pak si všimla poslední hlášky, která tam zůstala viset: „Za pět minut dorazíte do cíle. Váš cíl se nachází u muže s velkým břichem.“ Jana na okamžik ztuhla. Cože? Muž s velkým břichem? Kam to vlastně navigace ještě chtěla jet? Srdce jí začalo bušit a v hlavě se jí rojily nejrůznější představy. Že by si navigace spletla dům? Že by ji chtěla zavést někam úplně jinam? S nervózním úsměvem nastartovala auto a pomalu vyjela z příjezdové cesty. V zrcátku viděla, jak za ní tchyně mává. A v tu chvíli se stalo něco, co by nevymyslel ani ten nejlepší komediální scénárista. Tchyně Věra totiž vyšla ještě kousek za branku a v tu samou chvíli Janě z mobilu, který stále nebyl zticha, vyjel nahlas ten samý hlas navigace: „Za čtyři minuty dorazíte do cíle. Váš cíl se nachází u muže s velkým břichem.“ Tchyně Věra se zastavila jako opařená a s nechápavým výrazem se na Janu podívala. Jana cítila, jak jí krev proudí do tváří a v krku se jí tvoří knedlík. Co teď? Jak tohle vysvětlí? V tu chvíli se zpoza rohu vynořil soused pan Novák. Sympatický postarší pán s poněkud výraznějším bříškem, který si šel jako každý pátek vynést koš. A navigace v Janině mobilu s neomylnou přesností zopakovala: „Za tři minuty dorazíte do cíle. Váš cíl se nachází u muže s velkým břichem.“ Tchyně Věra se na pana Nováka podívala, pak na Janu a její obličej začal nabývat velmi zvláštních rysů. Směsice překvapení, podezření a pobavení v jejích očích byla k nezaplacení. Jana v tu chvíli zpanikařila. Zmohla se jen na koktavé „Já… já… to navigace…“ a raději šlápla na plyn.
V zrcátku viděla, jak tchyně s otevřenou pusou zírá na odjíždějící auto a pan Novák si s nechápavým výrazem hladí své nemalé břicho. Cestou domů se Jana smála sama sobě. Ta situace byla tak absurdní, až to bylo legrační. Ale zároveň si uvědomovala, že tohle bude muset nějak vysvětlit. A tchyně Věra rozhodně jen tak něco nezapomene. Když o pár dní později celá rodina seděla u nedělního oběda, tchyně Věra se s tajemným úsměvem podívala na Janu. „Tak Janičko,“ začala nevinně, „jak se má ten tvůj… muž s velkým břichem?“ V místnosti zavládlo ticho. Janin manžel Petr se nechápavě podíval na svou matku a pak na Janu, která zrudla až po uši. Jana se zhluboka nadechla a s koktavým hlasem začala vysvětlovat celou historku se zapomenutou navigací a nešťastnou hláškou o cíli cesty. Nejdřív se Petr tvářil zmateně, ale když Jana napodobila hlas navigace a zopakovala osudnou větu, propukl v hurónský smích. K němu se brzy přidaly i děti a nakonec i tchyně Věra, která si celou situaci představila s takovou živostí, až jí tekly slzy smíchu.
Od té doby se v rodině vžilo rčení „jedeš k muži s velkým břichem“, kdykoliv se Jana někam vydala autem. A pan Novák, když potkal Janu nebo Petra, se vždycky s úsměvem pohladil po břiše. A tak se díky jedné zapomenuté navigaci a nešťastné hlášce zrodila rodinná legenda, která se vypráví dodnes. Legenda o tom, jak moderní technologie dokáže občas způsobit pořádné zmatky a hlavně – jak dokáže nečekaně pobavit celou rodinu.
A Jana? Ta si od té doby dává dvojnásobný pozor, aby svou navigaci po příjezdu opravdu vypnula. Pro jistotu. Protože kdo ví, kam by ji ten hlas příště zavedl. A hlavně, co by na to řekla tchyně.
