Článek
Znám to. Ten pohled. Ten drobný úsměv s nádechem mírné kontroly, když se zmíním o posezení s kamarády. A pak ta nenápadná otázka: „A kolik to bude stát?“ Vím, že se neptá ze zlé vůle. Moje žena je zodpovědná, šetřivá a má skvělý přehled o našich financích. Jenže občas… občas se cítím jako puberťák, který musí žádat o kapesné. A to mi, přiznám se, občas trochu leze na nervy. Není to tak, že bych rozhazoval peníze na hlouposti. Jasně, občas si koupím nějakou tu knihu navíc, nebo si dopřeji dražší pivo, než je v akci. Ale snažím se být rozumný. Platím své účty včas, přispívám do rodinného rozpočtu a na větší výdaje se vždycky domluvíme společně. Jenže ta každodenní „dovolení“ na menší radosti života… to je občas trochu ubíjející.
Všechno začalo nenápadně. Když jsme se nastěhovali do společného bytu, přirozeně jsme začali řešit i společné finance. Má žena má v tomto ohledu větší zkušenosti a přiznám se, i lepší organizační schopnosti. Zavedla přehledný systém, kam zapisovala všechny příjmy a výdaje. Na první pohled to dávalo smysl. Konečně jsme měli jasný obraz o tom, kam naše peníze jdou. Jenže postupem času se tenhle systém stal trochu… svazujícím. Každá menší položka musela být zdůvodněna. Každý spontánní nákup vyvolal mírný dotaz. A ty občasné výlety s kamarády na pivo? Ty se staly téměř ministerskou schůzí. Musel jsem předložit „rozpočet“, odhadnout počet piv a zdůvodnit, proč je pro mou duševní pohodu tak důležité strávit pár hodin v pánské společnosti.
Nechápejte mě špatně, nemyslím si, že by to dělala schválně, aby mě omezovala. Vím, že to dělá z lásky a z obavy o naši finanční stabilitu. V dnešní nejisté době je zodpovědný přístup k penězům jistě chvályhodný. Jenže někdy mi přijde, že ta její pečlivost přerůstá v kontrolu, která mi bere trochu té mužské svobody.
Vzpomínám si na jeden víkend, kdy jsem se s kluky domluvil na fotbal. Po zápase jsme chtěli zajít na jedno rychlé pivo. Nic velkého, jen tak posedět a probrat zápas. Když jsem to ráno zmínil doma, následovala obligátní otázka: „A budeš pít pivo?“ Odpověděl jsem, že asi ano, jedno nebo dvě. A pak přišla ta věta: „A kolik si na to vezmeš peněz?“ V tu chvíli jsem se cítil trapně. Jsem dospělý chlap, mám svou práci, platím daně, a musím žádat o povolení na dvě piva s kamarády? V duchu jsem si povzdechl a řekl nějakou částku. Ona jen přikývla a dodala: „Dobře, ale ať to není víc.“ Tenkrát jsem si uvědomil, že tohle už trochu překračuje hranice zdravé zodpovědnosti. Začal jsem se cítit jako někdo, kdo musí neustále žádat o svolení. A to se samozřejmě promítalo i do mé nálady. Začal jsem se těm spontánním akcím s kamarády raději vyhýbat, abych nemusel absolvovat tenhle malý výslech.
Jenže to zase vedlo k tomu, že jsem se cítil trochu odtržený od svých přátel. Tyhle neformální setkání u piva jsou důležité pro udržování sociálních vazeb, pro odreagování se od pracovního stresu. A já jsem si je kvůli té neustálé finanční kontrole začal odpírat. Zkoušel jsem si s manželkou o tom několikrát promluvit. Vysvětloval jsem jí, že mi nevadí šetřit na důležité věci, ale že bych si občas rád dopřál i nějakou tu malou radost bez toho, abych musel žádat o povolení. Ona to většinou vyslechla, ale pak se to zase vrátilo do starých kolejí. Měla pocit, že když poleví, hned sklouzneme k nezodpovědnému utrácení. Asi je to o rozdílném pohledu na peníze. Já je beru jako prostředek k životu, který by nám měl občas přinést i nějakou radost. Ona je vnímá spíše jako něco, co je třeba neustále hlídat a šetřit na horší časy. A i když chápu její obavy, někdy mi přijde, že v té snaze o finanční jistotu ztrácíme trochu tu spontánnost a radost z maličkostí. Není to tak, že bychom se kvůli penězům hádali. Spíš je to takové tiché napětí, které se občas vznáší ve vzduchu. Já vím, že bych si mohl občas něco koupit tajně, nebo si vzít víc peněz, než jí řeknu. Ale to by mi přišlo nefér a podlé. Věřím v otevřenost a upřímnost ve vztahu. Jenže někdy ta upřímnost naráží na zeď finanční kontroly.
Přemýšlím, jak z toho ven. Možná bychom si měli stanovit nějakou částku, se kterou každý z nás může měsíčně volně disponovat, bez nutnosti podávat hlášení. Něco jako „kapesné pro dospělé“. Možná by to pomohlo uvolnit tu atmosféru a dát nám oběma pocit větší finanční svobody. Vím, že moje žena má dobré úmysly a že se snaží pro naši rodinu to nejlepší. Jen si myslím, že někdy by mohla trochu povolit otěže. Protože život není jen o spoření a plánování. Je i o těch malých, spontánních radostech, jako je třeba neplánované pivo s kamarády. A někdy je ta duševní pohoda k nezaplacení, i když to znamená utratit pár korun navíc. Tak snad se mi jednou podaří ji o tom přesvědčit. Bez nutnosti žádat o zvláštní povolení.
