Článek
Víte, jak to někdy bývá. Člověk si žije ten svůj život, den za dnem, a ani si nevšimne, že se z toho stala taková trochu vyjetá kolej. Práce, nákupy, televize, spát a zase dokola. Až se najednou zastavíte a řeknete si: „Moment, tohle je všechno?“ Já jsem se v takovémhle bodě ocitla a řekla si, že potřebuji změnu. Něco, co mě vytrhne z téhle rutiny. A tak jsem se rozhodla pro trek v Himálajích.
Vůbec jsem netušila, co mě tam čeká – a nemyslím tím jen ty hory. Už samotné Káthmándú bylo pro mě šok. Ten neuvěřitelný chaos, ale zároveň ta zvláštní energie, která z toho města vyzařovala. Vůně koření se mísila s vůní kadidla a všude kolem zněly modlitby. Cítila jsem se naprosto vytržená ze svého světa, ale paradoxně jsem se cítila i nějak víc… naživu. Náš malý tým se sešel v jedné zapadlé horské vesničce. Každý jsme tam přijel s nějakým svým batohem starostí a očekávání. Já jsem si naivně myslela, že si tam hlavně pročistím hlavu a trochu se unavím tím chozením do kopců. Hory jsem vždycky obdivovala na fotkách, ale nikdy mě nenapadlo, že se ocitnu přímo v jejich srdci.
První dny byly fakt krušné. Ten řídký vzduch mi málem vypálil plíce a stoupání bylo tak prudké, že jsem si myslela, že tam nechám duši. Ale pak jsem se rozhlédla kolem a pochopila jsem, proč tolik lidí ty hory miluje. Ty obrovské, sněhem pokryté štíty, ta hluboká údolí, kde zurčely křišťálově čisté potoky… to se prostě nedá popsat. Člověk se tam cítil tak malý a zároveň jako součást něčeho neskutečně velkého.
Postupně jsem začala zpomalovat. Musela jsem. Jinak bych to nedala. A víte co? Bylo to vlastně fajn. Začala jsem si všímat maličkostí, které mi dřív unikaly. Kvetoucí horské květiny, usměvavé tváře místních lidí, kteří žili v naprosté chudobě, a přesto z nich vyzařoval takový klid. Připadalo mi, že oni mají něco, co my, věčně spěchající lidé ze Západu, nemáme. Večery v těch malých horských chatách měly zvláštní kouzlo. Seděli jsme u ohně, popíjeli ten jejich sladký čaj a povídali si. Byli jsme každý z jiného světa, ale najednou jsme si byli tak nějak blízcí. Spojovalo nás to ticho hor, ta prostá krása kolem nás a ten pocit, že jsme na chvíli utekli z toho našeho bláznivého světa.
Jednou jsme vyšli na takovou vyhlídku, odkud byl naprosto úchvatný výhled na ty nejvyšší hory světa. Slunce zrovna zapadalo a obloha hrála všemi barvami. V tu chvíli jsem cítila něco zvláštního. Takový hluboký klid a zároveň pocit, že jsem propojená s celým vesmírem. Bylo to, jako by se na chvíli zastavil čas a já konečně uslyšela ten svůj vnitřní hlas. A pak to začalo. V hlavě se mi začaly promítat scény z mého života. Ten neustálý tlak v práci mě už deptal, ty vztahy kolem mě občas působily tak nějak… prázdně, a ten věčný pocit, že mi něco důležitého uniká, mě užíral. Začala jsem si konečně naplno uvědomovat, jak moc jsem se sama sobě vzdálila. Viděla jsem ty lidi v horách. Neměli skoro nic, ale zdáli se být tak nějak víc v pohodě. Žili v souladu s přírodou, s tím pomalým tempem hor. Jejich život byl sice prostý, ale vyzařovala z něj taková hloubka, takový opravdový smysl, který mi v tom mém uspěchaném světě tolik chyběl.
Když jsme se po těch několika týdnech vraceli zpátky do Káthmándú, cítila jsem se jako znovuzrozená. Tělo sice bolelo, nohy protestovaly, ale uvnitř jsem cítila neuvěřitelnou sílu, takový zvláštní vnitřní klid. Ten trek mi otevřel oči. Ukázal mi, že existuje i jiný způsob života. Po návratu domů už jsem nedokázala žít tak jako dřív. Začala jsem přehodnocovat všechno. Zpomalila jsem. Začala jsem si všímat maličkostí, které mi dřív unikaly. Začala jsem trávit víc času v přírodě, s lidmi, které mám ráda. Začala jsem dělat věci, které mi dělají radost. Změnila jsem práci, omezila jsem ten neustálý kolotoč sociálních sítí, začala jsem se věnovat svým starým koníčkům. Nebylo to vždycky jednoduché, ale cítila jsem, že konečně žiji svůj vlastní život, ne ten, který mi naplánoval někdo jiný.
Ta cesta do Himálají nebyla jen o krásných fotkách a bolavých nohách. Byla to cesta k sobě samé. Donutila mě zastavit se a zeptat se sama sebe, co je v životě vlastně důležité. Naučila mě pokoře, vděčnosti a tomu, že nejkrásnější okamžiky jsou často ty úplně obyčejné. Dodnes, když zavřu oči, vidím ty zasněžené vrcholky a slyším to ticho. A vím, že ta cesta ve mně něco navždy změnila. Ukázala mi, že život není jen o tom neustále někam spěchat. A za to jsem těm horám neskutečně vděčná. Někdy se člověk musí ztratit, aby konečně našel tu správnou cestu. A pro mě to ztratil místo byly právě ty majestátní Himálaje.
