Bohyně bez šatů je žena. Muž bez šatů, může být chlap.

Po škole jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Po práci to bylo skoro také tak. Jen zájmy byly jiné. S Jirkou jsme skoro pravidelně, když jsme měli volno, chodili do Dalasu na guláš a jedno nebo tři. Občas jsme spolu vyrazili pod Ještěd do Berlína na taneční, na čaje. I čaj jste tam mohli dostat, ale vypadali byste trochu směšně. Řekne se občas. Jaký je rozdíl mezi občas a často? To záleželo, jestli bylo po výplatě, nebo před ní.

Dnes bylo po výplatě. Oblékli jsme parádní manšestrové kalhoty ušité do zvonu a vyrazili na tancovačku. Aby nás nikdo nepřehlédl, tak jsme si u švadleny objednali látku svítivě červené barvy. Kalhoty vypadaly perfektně, tak se smál jen módní analfabet. Na holky to zabíralo, a o to šlo. Zabralo to i dnes. Jirka šel z náruče do náruče. Já jsem chodil stále pro tu jednu, která hned při první písničce přišla pro mě. Tancovali jsme jak v pohádce. Přímo se mě dotkla múza. Tak, abych nic nepokazil, jsem se já dotýkal Múzy také. Hotové splynutí duší.

Zábava byla organizovaná pro sotva zletilé, a tak program končil v deset večer. Jirka šel ráno na šichtu, tak se s námi rozloučil. Měl pochopení. No, měli jsme ho oba, a tak jsme se občas domů nevraceli spolu. Dívka chtěla, abych ji doprovodil na koleje. Hádám, že vlakem se určitě přejet dát nechtěla. Imponovalo mi, že o mě zavadila vysokoškolačka.

Skončili jsme někde v útrobách velké budovy. Vstupné tam bylo deset korun. Platil jsem jenom já. Ospalá paní na vrátnici strčila pětku do kapsy. Bylo jasné, že je to tu zvykem. Já ráno na šichtu nešel, tak jsem se věnoval Múze. Usnul jsem jí v náruči, jako kdysi, když mě v zavinovačce uspávala máma. Zavinovačku Múza neměla. Já neměl pyžamo. Na zábavy ho s sebou nenosím. Tak jsem se přemohl a usnul jako Jezulátko, jak ho Pánbůh stvořil.

Asi to bylo trochu jiné než tenkrát v zavinovačce, ale už jsem psal, jak je to s tou pamětí. Ráno jsem si nebyl schopen vzpomenout, jak mě tenkrát houpala máma, a ani jak to bylo večer. Probuzení nebylo tak sladké. Vzbudila mě uklízečka. Asi na to byla zvyklá, tak mi v klidu dala pokyny. „Oblečte se a raději v tichu vypadněte, než sem někdo přijde.“

Teď mi došlo, že jsem v posteli sám. Slečna si asi odskočila. Chvíli jsem čekal, než bylo jasné, že slečna spíš odešla. Oblékl bych se, ale ty krásně červené kalhoty odešly se slečnou. No, co teď? Zůstaly mi trenýrky, ponožky, košile. Boty tu byly také. Na protější posteli visela přes pelest pěkná plizovaná sukně. Červenohnědá, skotský střih. Také takovou měla večer Múza na sobě.

Raději jsem ani nezvažoval, jestli by mi padla. Komunita LGBT tenkrát ještě nefrčela, ale nechtěl bych vyprovokovat nějakého úchyla k nepředloženostem. Ani si nešlo říct paní uklízečce, ať mi sežene alespoň tepláky. Neměl bych je čím zaplatit. Peněženka s dvěma stovkami i s doklady odešla v těch kalhotách také.

Narazil jsem na uspávačku! Je fakt, že mě uspala kouzelně. Člověk si rád namlouvá, že může být pro někoho zajímavý. Myslel jsem, že ji zajímá, co se skrývá v těch kalhotách. A ono jo. Ale to v kapsách. Na to hned nezapomenu. Dlouho si budu pamatovat i to, jak mě dostala.

Co teď? Vždycky jsem říkal, že bych mohl dělat správce výpravy do Afriky. Vyřeším každou situaci.

Tak Afričane, řeš! Neměl jsem ani na telefon, ani korunu osmdesát na tramvaj. Na židli u protější postele ležela igelitka. Složil jsem úhledně košili do tašky a sešel v trenkách a tričku dolů. Při průchodu okolo vrátnice jsem jen mávnul rukou a řekl: „Ahoj.“ Paní ani nezvedla oči od pletení a já byl venku.

Vzpomněl jsem si na školní léta. Na gymplu jsme o tělocviku běhávali Zámeckým parkem. 800 metrů a míli. Vyhrál jsem pokaždé. Aspiroval jsem i do krajského přeboru, ale škola mě nenominovala. Jejich škoda. Mohli si v ředitelně pověsit diplom.

Nasadil jsem tempo a okolo přehrady zamířil do 10 km vzdáleného Jablonce. Maraton jsem nikdy nezkoušel, ani půlmaraton, tedy ani čtvrt. Není divu, že jsem toho tímto tempem měl na konci přehrady dost. Zvolnil jsem na rychlý poklus a to tempo držet šlo. Sportovalo se tenkrát stejně jako dnes, tak jsem pozornost nepřitahoval.

Vzal jsem to po kolejích tramvaje na Rudu. Bylo to kratší než po silnici. Všem to nevyhovovalo. Už jsem byl skoro nahoře u výhybny a vyřítila se proti mně tramvaj. Tramvaják zvonil a hrozil pěstí. Byl to tvrďák. Bylo jasné, že neuhne, tak jsem ustoupil já. Nahoře se právě rozjížděla tramvaj do Jablonce. Mohl jsem naskočit. Už jsem jednou revizorovi stihl utéci. Ale po několika kilometrech, které jsem měl v nohách, bych byl pro něj snadná kořist. Dolů z kopce jsem to už raději vzal po silnici. Tramvaj jsem měl stále v dohledu. Na dlouhé rovince v Proseči jsem tramvaji utekl tolik, že jsem ji ani neslyšel. Asi čekala na výhybně. Daleko přede mnou mával příslušník červenou plácačkou. Běžel jsem po druhé straně silnice. Auto jsem neslyšel ani neviděl. Raději jsem běžel více u kraje. Když jsem míjel příslušníka, tak zařval:

„Stůjte, nevidíte, že vás zastavuji?“

Já na něj čuměl celou dobu, ale v zápalu sportování mně nedošlo, že mává na mě. Vrátil jsem se k němu. Byli tam příslušníci dva. Starší mi udělal přednášku: „Tady po silnici běhat nemůžete. Proč nejdete běhat na stadion nebo alespoň po chodníku?“ Nechtěl jsem provokovat, ale něco jsem říct musel. „Tady chodník není. Běžím z Liberce do Jablonce a jinudy než po silnici to nejde.“ „Tak proč si nezvolíte jinou trasu?“ Krčil jsem rameny. Vysvětlovat mu, co se mi přihodilo, se mi nechtělo. Stejně by mi nevěřil. Tak jsem zkusil, jestli by mě nenechali pokračovat.

„Já už bych běžel, nebo mě dožene.“ Mladší příslušník vítězoslavně: „Tak ono vás je víc? Tak to né. Závody nám tu pořádat nebudete! Kdo je ten další? On nebo ona, že jste jí tak utekl?“ Bezelstně jsem řekl, že utíkám tramvaji. Příslušník protáhl obličej, jako by spolkl žábu. „Tak to ne. Legraci si z nás dělat nebudete! Pojedete s námi.“

Tak já bych nebyl proti. Do Jablonce to je ještě asi pět kilometrů. Já už necítil nohy. Starší se přitočil k mladšímu a šeptal mu polohlasně: „Neblbni, Franto, za chvíli končíme. To chceš psát na takovou kravinu protokol?“ Koukli na sebe a starší zavelel:

„Pokračuje!“ Já už jsem moc nemohl. Dal jsem ruce na bradavky. Chvíli stepoval na místě, ale raději jsem zmizel. Tramvaj už byla daleko. Tak jsem ten závod s ní prohrál. Ale každý by musel uznat, že to nebyl fér závod. Domů jsem dorazil ušouraný. U dveří jsem zjistil, že i klíče zmizely s těmi kalhotami.

Do baráku jsem se dostal zadním vchodem. Ségra tam nechávala dveře pootevřené kvůli psovi, aby s ním nemusela chodit dolů na dvůr. Neustále jsem jí kvůli tomu nadával. Teď se ukázalo, jak byla prozíravá. Opláchl jsem si nohy, abych zkontroloval, že se mi nezkrátily, a zmizel jsem v posteli. K večeru mě vzbudila babička a ptala se, jestli mi něco není, že jsem prospal celý den. Něco nesla. „Pod novinami ležel před dveřmi nějaký balíček. Místo adresy na něm je napsáno: ‚Pro Bohouše.‘ Tak nevím, jak pošťačka zjistila, že je to naše.“ Balíček zůstal na židli a já mrtvý v posteli. Zvědavost mi nedala. Stejně jsem musel vstávat.

Balík jsem rozbalil. V hadru byla zabalená peněženka i s těmi dvěma stovkami. Řidičák, občanka, nožík i klíče. Asi všechno zabalila do hadru, aby klíče o nožík necinkaly. Chyběl jen vyšívaný kapesník, který jsem nosil v zadní kapse kalhot. Tak jestli jí šlo jen o ten kapesníček, mohla něco říct. Já bych jí ho za pusu dal. Mohl jsem si ušetřit ten maraton. Všechno vrátila. Tak ona byla vlastně nakonec ještě i poctivá.

Už oblečený v kalhotách mi hned nedocvaklo, že chybí ty sváteční manšestráky. Došlo mi to. Dyť já jsem ani nekladl odpor, když jsem jí pomáhal ty kalhoty ze mě dostat dolů. Dokonce jsem jí poradil, že musí ozdobným knoflíkem u zipu otočit doprava, aby to šlo rozepnout. To máte, jako byste zloději dobrovolně řekli kombinaci sejfu. Teď to ani nemůžu nahlásit jako krádež. Mohli by mi přišít spoluúčast.

Byl jsem z toho zmatený. Kluka fetišistu, který měl sbírku kalhotek, jsem znal. Holku, která si dělala v ložnici sbírku toho, co vyfoukla klukům, to už byla vyšší liga. No, znáte to, vždycky může být všechno jinak. V hadru jsem poznal její sukni. Třeba přeci jen měla o mně vyšší mínění. Předpokládala, že ráno budu více myslet hlavou a dojde mi, že taška na židli je tam na tu sukni a ta sukně je tam za ty kalhoty. Já blbec tam tu sukni nechal. Asi v jejích očích pokleslo i moje IQ.

Nezbylo než zavítat ke švadleně a nechat si za stopade ušít nové kalhoty a sukni pověsit nad postel. Na stopade jsem vydělával půl týdne.

Jako dobrodružství a vzpomínka v pokojíčku to nakonec bylo hezké, i když to stálo s útratou dvě kila a maraton.