Článek
Kdo je lepší člověk.
Kdo je lepší člověk? Ten, kdo se ráno pomodlí, nebo ten, kdo každé rovnou jen tiše poděkuje za každé nové ráno? Ten, kdo věří v Boha, nebo ten, kdo věří, že svět má svůj řád i bez Boha? Nejspíš ani jeden z nich. Možná lepším se člověk nestává podle modlitby ani podle její absence, ale podle toho, co zůstane po něm, když zhasne světlo. Hezky opravený dům. Zachráněný brouk na silnici. Podaná ruka starci, který po pádu nedokáže sám vstát. Lidé věřili odjakživa. V déšť, který přijde. V zítřek, který snad bude lepší. V Boha, který vidí, i když jeho nikdo nikdy neviděl. Někteří se za tu víru nechali i upálit, protože věřili ve víru více než v sebe. A já, který Boha nevyznávám, se ptám, jestli právě tím něco neztrácím? Jenže potom vidím, jak kvetou byliny, které jsem zasadil, a mám pocit, že mezi nimi a mnou je tichá smlouva. Není v ní jméno Boha, ale je v ní řád, který přesahuje. Víra v to, že funguje i to, v co nevidíme a nechápeme proč se to děje.
Sto let už lidé pozorují jevy, které nazvali kvantové, jejichž vzniku dodnes nikdo nerozumí. Kvantové částice. Jsou, nejsou? Nikdo je neviděl, stejně jako Boha. Opakovaně a nesčetněkrát bylo ověřeno, že díky jejich vlivu - působení nastaly opakovaně situace, které lze pozorovat, měřit. Lze ty situace ovlivňovat. Třeba propojení dvojice (částic) které se dokáží „domlouvat“, vzájemně ovlivňovat napříč vesmírem, aniž by mezi nimi letěl jediný signál. Fyzici tomu říkají provázanost. Já bych řekl, důvěra. Dvě částice si věří až za hrob, jak říkáme my lidé. Když Einstein řekl, že „Bůh nehraje v kostky“, myslel tím, že svět nestojí na náhodě, přece musí mít řád. A dnes se ukazuje, že ten řád tu je, jen není vidět. Možná je i Bůh taková částice nepostižitelná, ale nutná k tomu, aby rovnice dávala smysl. Zázrak obyčejného dne. Víra není jen otázka chrámů a rituálů. Víra je i to, když člověk věří, že ráno vstane, život půjde dál a on půjde s ním. Když dám někomu poslední kus chleba a věřím, že zítra nebudu mít hlad. Vědec by řekl, že to jsou prosté kauzální děje. Ale já vidím v každém z nich malý kvantový experiment, prostě zázrak: nevíme, co se stane, dokud to neuděláme. Svět je neurčitý, dokud do něj nevložíme čin. Teprve potom realita „ukáže“ co vznikne, dobro nebo zlo.
Někdy si říkám, že možná Bůh existuje v podobě neustálého pohybu, dění. Ne v nebi, ale v samotném faktu, že svět nezůstává stát. Kvantové částice také neodpočívají. Všechno vibruje, spojuje se, rozpadá, znovu skládá. To je tanec stvoření, který neustále obnovuje už miliardy let náš svět. A člověk, který to vnímá žasne, když si uvědomí, že tu dokonalost řídit někdo musí. Kvantová teorie říká, že pozorovatel mění výsledek pokusu svým pozorováním. Možná i v morálce to platí stejně. Člověk, který se dívá pozorně, mění svět už tím pohledem. Zlo často vítězí jen proto, že se nikdo nedívá. Lepší člověk tedy není ten, kdo má vždy pravdu, ale ten, kdo vnímá, kdo si všímá, naslouchá, cítí. Kdo si všimne, že prach na parapetu kreslí tvary vesmíru, a že každé nadechnutí je malý zázrak, který se nedá koupit.
Závěrečné zamyšlení. Možná není rozdíl mezi vírou v Boha a vírou v působení kvantových částic. Obě říkají: svět je víc, než dokážeš pochopit. A obě vyžadují pokoru, protože ať už stojíš v chrámu nebo v laboratoři, jsi pořád jen člověk, který se snaží rozumět tomu, co pomáhá, ale nelze uvidět. Tak kdo je lepší člověk? Ten, kdo věří v Boha, nebo ten, kdo věří světu, který neběží podle našich známých a jasných pravidel? Snad ten, kdo věří vůbec, ne slepě, ale s pokorou a úžasem, že tu vůbec jsme. Protože nakonec víra i věda směřují k témuž: pochopit nepochopitelné a neztratit přitom duši.
