Článek
Někdo nás neměl rád, tak nás prásknul, že lezeme přes plot do kasáren. Chytli přímo na plotě. Vraceli jsme se zrovna z hospody v rámci vycházky. Pro vyšetřovatele bylo zcela nepochopitelné, proč jsme lezli přes plot, když jsme měli povolenou vycházku. Argument, že tamtudy je to z hospody do kasáren kratší, než to celé dokola obcházet, považoval za provokaci. Zvažovalo se, kolik za to dostaneme. Bylo rozhodnuto, že nedostaneme nic. Byli jsme na povolené vycházce. Dostali jsme jen měsíc zaracha, bez vycházek.
Vážněji to vypadalo, když si nás na konci osmašedesátého po jednom zvali k dodatečnému podpisu přísahy. Invaze Rusů dorazila jednadvacátého srpna. To jsem byl na vojně jen sotva měsíc. Přísaha se měla podepisovat v září. Euforie proti Rusům byla tehdy veliká, a tak nikdo nechtěl skládat věrnost armádě Sovětského Svazu a ostatním armádám socialistického tábora. Podepisovala se krátká přísaha. „Plnit příkazy nejvyššího velitele armády a nadřízených velitelů.“ Špičky armády se rychle přizpůsobily a dodatečně se podepisovala původní přísaha.
Zvali si nás po jednom, aby shromáždění nevzbudilo odpor. Já jsem v kanclu držel řeč o tom, jak důstojníci sami říkali, že to nikdy nemůžeme podepsat. Zdráhal jsem se to podepsat, až mě eskorta odvedla do basy. Druhý den mě dopravili před zástupce velitele pro věci politické. Ten mi vysvětlil, že v base budu do té doby než to podepíšu. Snažil jsem se s ním o tom dát řeč, ale asi neměl čas a tak jsem putoval do basy znovu. Další den na mě v jeho kanceláři čekala káva a zákusek. On nikde. Když jsem dojedl, tak přišel s papírem a říká. „Zítra zase kafe nebo to podepíšem?“ Zněl dost přesvědčivě. On to nepodepisoval. Já podepsal.
Do konce vojny jsem zůstal vojínem, i když jsem měl maturity dvě a jako jeden z mála, splnil první třídu odbornosti. S tím se šlo do civilu se třemi frčkami. Dva moji červení kolegové byli v téže situaci povýšeni do civilu na podporučíky. Pro mě to však trest nebyl. Vojna ještě neskončila. Jednička třída mně zajistila nezvyklá privilegia, která neměli automaticky ani povyšovaní vojáci s červenou knížkou. Žold mi, za první třídu, vzrostl na víc než dvojnásobek. Na rotě si nás důstojníci nevšímali, jako bychom ani k armádě nepatřili. Sem tam se nějaký nový Frajtr spletl a seřval nás, třeba za ústroj. My jsme si nestěžovali, to ani nešlo. Když si stěžoval on, tak se něco stalo. Příště nás obcházel obloukem.
Na sále jsme jedničku třídu museli, no spíš rádi nosili i na maskáčích. Při zaměstnání na „Sále“, si nás operační důstojník hýčkal jak domácí stříbro. Měli jsme být pro něj zárukou, že žádný sovětský kontrolní let neproklouzne naším prostorem nepozorován. V opačném případě vyfasoval operační důstojník „domácí vězení“. Mylně byste se domnívali, že ho držela jeho žena doma, naopak musel zůstat v kasárnách a domů k ní týden nesměl. Dovedete si představit jak zuřil, když jsme ty Rusy prošvihli. I mně se to dvakrát za vojnu povedlo. Vezl jsem si na rotu za to, za odměnu sedm ostrých, tedy basy. Jedničkářů zase tolik nebylo, aby se vyplatilo je nechat hnít v base, tak jsme dostali měsíční odklad nástupu do basy. Potom jsme na sále i spali, abychom mohli zaujmout místo toho, kdo příště Rusy objevil. Ten si vezl na rotu pochvalu, opušťák, případný trest prominout a zahladit. Byl to letitý rituál, který přinášel výsledky. Ani my jsme neměli jistotu, že v té base neskončíme, tak jsme se mohli přetrhnout. Jako velitelé směny, mazáci, jsme měli zdědili od těch předchozích tajná spojení se všemi sousedními oblastmi. Ti hraniční i k sousedům za čáru. Informace o kontrolních letech jsme si tak předávali. Věděli jsme, kde jsou jejich stíhači přesněji, než soudruzi v Moskvě. Nemít ty kontakty, tak sedím v base každou chvíli. Ta spojení byla super tajná. Ve skutečnosti to bylo takové veřejné tajemství. Zájem měli výjimečně všichni stejný, tak to fungovalo. Když jsme splnili, tak jsem i já mohl navrhnout dvěma klukům opušťáky.
Největší respekt k první třídě u pátračů, měl náš velitele čety. Kapitán, voják tělem i duší. Jinak správný a rovný chlap. Rok co rok se pokoušel složit tu první třídu také, ale marně. Neměl šanci. Neprošel tím zoufalým drilem, kterým jsme my museli projít první tři měsíce po přijímači, kdy jsme na sále trávili denně 15 hodin. Trest, rajony za to, že někomu to moc nešlo, jsme brali jako odměnu. Očekávalo se od nás, že to budeme umět stejně, jako profesionální pátrači, kteří prošli tříletým vojenským učilištěm.
Na některých z nás to zachovalo šrámy až do civilu. Jeden kluk se věšel, aby tomu výcviku ušel. Utrhla se s ním skoba od lampy. Do civilu se skutečně dostal. Propuštěn jako mrzák se zlomeným obratlem. Druhý prohlásil, že s tou šaškárnou končí a odešel v teplákách domů. To se mu to chodilo, když bydlel kousek od kasáren. Dojeli si pro něj. Poseděl chvíli v base. Když ho pustili, tak šel utratit žold do Army. Najedl se a šel domů. To se několikrát opakovalo, než ho šoupli na psychiatrické vyšetření. Už jsme ho nikdy neviděli.
