Článek
Kromě flákání se po hospodách jsme s Jirkou aktivně lezli po skalách. V Českém ráji, kde jsme měli boudu na trampování. Skály tam jsou všude. Zblbnuli jsme celou Osadu, a tak s námi občas kamarádi vyráželi na snadnější vrcholy. Zkoušeli jsme i ty těžší, ale to už jen my dva. Zkusili jsme vylézt na viklan jménem Kočka. Už ten název. Byla to obtížnost šestka a něco. Nejtěžší úsek byl převis pod vrcholem. Nebylo se moc za co chytit, tak se to lezlo po skále plazením na vrchol. Drželo vás vlastně jen břicho. Zdolali jsme to. Usilovat o Kočku je adrenalin pokaždé. Tady navíc nebylo jasné, jestli to není naposledy. Za silného větru bylo cítit, jak se ta Kočka chvěje.
Nešikovnost při návratu nahoře zapracovala. Když jsme se chystali slanit dolů, připravoval jsem lano k navlečení do kruhu. To mi vyklouzlo z ruky a už jsem na něj nedosáhl. Frajer jsem byl veliký, ale tady se dalo lézt jen směrem nahoru. Dolů by to určitě uklouzlo, než by se člověk dostal ke kruhu. Nic nám nahoře nechybělo. Krásný rozhled.
Dole šli nějací horolezci. Špičkové vybavení bylo vidět už z dálky. Požádali jsme je, jestli by pro nás nevylezli. Když se dost nasmáli, tak začali s výstupem. Čekali jsme. Přes převis vidět nebylo. Asi za půl hodiny se objevili na cestě dole. „My se nahoru nedostaneme.“
Šel bych jim dělat prvolezce, ale asi by takového amatéra do party nevzali. My měli lano jen jedno. Konopné, teď to dole. Oni měli profi lana dvě. Na vrchol to bylo skoro 20 metrů. Tam a ještě přes převis by lano nevyhodil nikdo. Jedině sehnat nějakého zdatnějšího lezce. To jsem jim raději nenavrhoval, aby se nenafoukli a neodešli.
My seděli nahoře, ani dole a čas běžel. Dorazili kluci z Osady. Žádný z nich neměl na to, aby lezl nahoru. Na protější, o něco vyšší skálu, se dalo vyjít jako turista. Byla nějakých 20–25 metrů daleko od nás. Když jsme blbli v Osadě, tak jsme pořádali závody, kdo dál dohodí kládu. Vyhrál vždycky Otík.
Teď bylo nejtěžší ukecat ty profíky, aby nám půjčili svá lana. Když už souhlasili, tak nechtěli dát lana z ruky. Jak uviděli našeho Otíka, tak museli uznat, že takový kulturista dohodí dál. Dohodil.
Prvním pokusem Kočku přehodil. Napodruhé to vyšlo. Byli jsme zachráněni.
Po této divoké výpravě jsme pozvali naše zachránce do hospody v Dnebohu. Tam jsme vždy po lezení končili. Profíci se poděkovali, ale odmítli to. Po jedné výpravě jsme do hospody dorazili opět s horolezeckým vybavením. Jeden děda vyprávěl, že ve skalách je jedna stěna, jedna cesta, kterou kromě prvolezců dodnes nikdo nepřelezl.
Tehdy přelezli stěnu s převisem sudetští Němci. V roce 1936. Tím vytvořili novou cestu. Před svědky ji vylezli znovu a zapsali se do vrcholové knížky. Děda dobře věděl, co to s námi udělá. Příští den nám tu cestu nastínil rovnou pod skálou.
Zkoušeli jsme se dostat nahoru déle než měsíc. Potlučení už jsme to chtěli několikrát vzdát. V uších nám stále zvonilo: „Krom těch prvolezců to zatím nikdo nepřelezl.“
Úskalí té cesty, jak jsme brzy zjistili, bylo, že se musí ve výšce skoro deset metrů přeběhnout odkloněnou, hladkou stěnou tři metry po římse široké sotva na půl boty. Na konci římsy je spára, kde se snad dá uchytit. Bez dobrého jištění a chráničů kolen, loktů a vůbec rukou to zvládnout nejde. Po římse se musí „doběhnout“ až k té svislé spáře.
Že je také hladká, to už víme. Vymysleli jsme proto k zachycení opičí efekt. To pojmenování pro účely horolezců jsme si vymysleli my sami. Ale jinak je to starý známý trik, jak chytit opici. Do upevněné sklenice dáte jablko nebo jiné ovoce. Opice strčí pracku do sklenice a chytí jablko do dlaně. Tím ale nejde ruka ze sklenice vyndat. Opice, než by se vzdala kořisti, tak se i hodiny pokouší ruku vyndat a je vaše.
„To vyzkoušíme v hospodě. Možná by na to šly takto chytat i holky,“ říkám Jirkovi.
„A ty bys chtěl tak chytrou holku?“ pomluvil hned Jirka moji novou báječnou metodu.
My jsme to využili na to, že povede-li se posunout po římse až k té úzké hladké svislé spáře, tak do ní vrazíme ruku v rukavici a pevně sevřeme dlaň v pěst. Měla by tam držet jak ta ve sklenici. No snad. Je fakt, že když už to vyšlo, tak se ani jednou nevysmekla.
Nešlo o to viset na té ruce, ale jen se přitáhnout ke skále a oddychnout si na římse. Z té římsy jsem spadl nesčetněkrát, než jsem se k té spáře dostal. Jištěný jsem byl přes kruh vzdálený nějaké tři, čtyři metry. To znamenalo pád pod římsu o čtyři metry dolů a chvíli sebou smýkat o skálu jako kyvadlo. Zprvu to docela bolelo, než nás napadlo použít chrániče. S nimi to už byla spíš rutina. Vylepšili jsme to ještě o protipád Jirky. Když bylo jasné, že to neustojím a půjdu dolů, tak on seskočil z asi dvoumetrového stupínku a v mžiku tím dobral lano, a já pak padal o dva metry kratší vzdálenost. Bylo v tom i trochu rizika, protože jsme lano zatěžovali trhem, a ne tahem. Neměli jsme horolezecké lano, ale jen hasičské, konopné. Nevím, které mělo vydržet víc na trh, ale jako hasič jsem věděl, že to naše má vydržet v trhu 140 kg při pádu závaží o deset metrů. Váha nás dvou tenkrát byla asi 150 kg. Pád celkem tak 3+2 metry. Tak to přece muselo vydržet. A kdo holduje dynamice, tak ví, že na kladce se síla rozloží na dvě. Teorii padání už jsem uměl dobře a najednou to vyšlo. Já byl přisátý k té spáře.
Chtěl jsem v lezení pokračovat, ale námitky byly na místě. Byla už skoro tma, tak jsem chtě nechtě dobrovolně spadl. Bylo jasné, že už to půjde. S pocitem, že už to umím, jsme ke skále dorazili druhý den znovu. Nejdřív to tak nevypadalo, ale na čtvrtý pokus to vyšlo. Fígl byl v tom nedělat kroky, ale zatancovat na římse mazurku. Rychle krok, přísun, krok, přísun. Dvakrát nestačilo, tak jsem krokoval jak zaseknutý gramofon. Nesměl jsem se při tom tanci prsy ani pupkem přetlačovat se skálou. Potom se odklon od skály dostavil později. Dalo se tak stihnout být u spáry dříve, než byl odklon tak velký, že už se do spáry dosáhnout nedalo. Vlastně prosté. Dál nahoru tou spárou to obtížné už nebylo.
Pak už jen počkat, až půjde okolo skupinka místních registrovaných horolezců, a vytáhnout se před nimi. Napoprvé to neklaplo, ani napodruhé. Když nám udělali přednášku, že lezení není pro amatéry, tak se to povedlo. Římsa pokračovala necelý metr za spáru, a tak byla cesta i pro Jirku volná. Jistil jsem ho. Ve spáře jsem zablokoval kruh s nůžkovým mechanismem. Nůžky jsou zablokovány jako hever. Čím více se za ně tahá, tím více se snaží ve spáře rozevřít. Má-li spára stěny rovnoběžné, tak je to spolehlivé.
Jirkovu cestu jsme trochu ošidili. Poučeni z minula jsme měli lana dvě. Jirka za sebou táhl druhé lano, tak byl „jako“ jištěný z obou stran. Jeho kruh byl nad úrovní hlavy, a tak ho to jeho dvacetimetrové lano přidržovalo při skále. Vyšlo mu to na první pokus. Myslím, že ta finta divákům ani nedošla. Jen si možná lámali hlavu, proč šel jako první ten nešika, co pořád padal. Tak jako tak se to u toho, kdo leze druhý, moc nezkoumá. Lano jsme dobrali a jištěni na ty nůžky se vydali vzhůru.
Postřehli jsme, že skupinka horolezců odchází. Asi jsme jim to znechutili. Vylezli jsme spárou nahoru a k našemu překvapení tam oni na nás už čekali. Ani jsme nevěděli, že je sousední skála tak blízko. Nějaké tři, čtyři metry a je vyšší. Dá se z ní na tu naši metu s jištěním snadno přeskočit. Tudy se sem dostali oni. O to více bylo cenné, že jsme je oslovili jako dozor. Nikdo by nevěřil, že jsme se nahoru dostali přes tu římsu. Zapsali jsme se do vrcholové knížky a oni sami nabídli, že to podepíší jako svědci.
Časem jsme v hospodě zaslechli, že nějací trempíci v Drábských vylezli novou sedmičkovou cestu. Za nás, když už jsme pochopili, kam dát těžiště na tom traverzu, by ta cesta byla sotva pátého stupně. Nikomu jsme to nevyvraceli a s dobrým pocitem chutnalo pivo lépe.
Dneska, jo, dneska už jsem ten děda já, a tak jako převozník mohu předat lano dalším. Riskujte v životě přiměřeně. Přiměřeně v životě riskoval jen ten, komu na to ve stáří zbyly nějaké vzpomínky.
