Článek
Po nástupu do zaměstnání, jako úředník na Inspekci jsem se tam moc neohřál. Poslali mě dál do školy. Do Báňské. Taková nástavba průmyslovky. Do té doby jsem myslel, že mám problém s alkoholem, když jsme s Jirkou v hospodě poseděli do zavíračky a od odpoledne dali šest, osm piv. Tady mě z alkoholismu vyléčili. Borci tu deset piv považovali za abstinenci. Jednoho řidiče od báňského záchranného sboru, co s námi chodil do školy, jsem nikdy neviděl jíst. Byl živ jen z piva. „Neboj se toho. V tom máš všechno, co potřebuješ. Cukry, bílkoviny, vitamíny. Všechno, co chceš, i vodu. To víš, havíř. Ten musí ten prach něčím spláchnout.“
Fárat jsme nemuseli. Dali mě do třídy, obor záchranář. Něco mezi zdravotníkem, hasičem a podvodníkem. Absolvovali jsme dokonce i ponor v tůni do pětadvaceti metrů. Druhý ponor také tam, ale potmě. Potápěl jsem se se švagrem už předtím, tak to pro mě bylo příjemné zpestření. Pro kluky, kteří šli poprvé pod vodu, to bylo drama.
Nejodpornější byly návštěvy pitevny. Museli jsme se zocelit, abychom nepadli před mrtvolou do mdlob. Kdo nepřečkal pitvu bez použití kbelíku, musel jít znovu. Já byl třikrát.
Nakonec jsme dostali vysvědčení a já měl hned maturity dvě. Tahle maturita, ač snazší, měla do života větší uplatnění. Po návratu na stanici mě náčelník přeložil k výjezdové skupině. „To abys měl nějakou oficiální praxi u profesionálních hasičů.“ Jezdil jsem k ohňům. To už jsem z mládí uměl. I zážitků bylo plno.
Jako mlaďas jsem na pitevně nikdy nebyl. A tak, když jsem viděl svou první mrtvolu, tak jsem se sesypal. Teď první velký nápor na nervy, když jsme vynesli z podkroví popálenou paní. Zprvu to vypadalo, že má šanci, ale nedala to. S manželem to seklo a já se poprvé proslavil. Kluci říkali, že zachraňovat musíš stále, i kdybys cestou musel zvracet. Když nevíš kudy kam, tak to přestaň brát vážně. Dostane tě z toho trocha sarkasmu. Sarkasmus mě dostal i na koberec k náčelníkovi. Něco jsem plácnul a novinář, který to zaslechl, to snaživě otiskl. Na koberci u náčelníka jsem tvrdil, že jsem novináři nic neříkal. Vlastně jsem nelhal. Říkal jsem to kolegovi.
Za odměnu jsme dostali další práci. Patronaci a výpomoc na přehradě. Samá voda. My byli raději na víno. Ke znalosti pánbíčkářské latiny jsem přidal i nějaká ta přísloví v latině. In aqua veritas. Ono to latinské přísloví je původně o víně, ale někdy se najde něco zajímavého i ve vodě. Je na vás najít to, co tam na vás čeká. Jednou ležela u hráze přehrady taška s něčím těžkým. Kdo ví proč ji tam někdo zahodil. Byla těžká a já jen se šnorchlem a bez ploutví. Pomalu jsem ji táhl ode dna, ze 12 metrů ke hladině.
Normálně vydržím pod vodou i část druhé minuty, když o nic nejde. Při pomyšlení, že táhnu poklad, mi došel vzduch už v půli cesty na hladinu. Já frčel na hladinu a málem polykal andělíčky a taška šla ke dnu podruhé. Vrátil jsem se pro ni s přístrojem. Asi ji tam zahodil nějaký zloděj. Nádherné pasířské přívěšky tam byly.
Dilema jít – nejít to odevzdat jsme vyřešili ještě ve člunu ve vodě. Zkušenost pravila, že nejít. Prvním podezřelým je vždy ten, kdo případ ohlásí. To už jsem měl za sebou. Jednou jsem u silnice našel sraženého chodce v bezvědomí. Odvezl ho do nemocnice. Lapiduši si ho převzali. Nikde nikdo. Nic po mě nikdo nechtěl, tak jsem s rukama od krve odjel domů. Ještě jsem se ani pořádně neumyl a už někdo zvonil u dveří. Otevřel jsem. Dva, tři dotazy, že jsem to já, kdo dodal to tělo do nemocnice, a už: „Pojedete s námi.“ Nechali mě zamknout byt a za chvíli už jsem seděl ve výslechovce.
Zpovídali mě tak, že bylo jasné, že mi to chtějí přišít. Tím výslech, kterému říkali podání vysvětlení, skončil. Po několika dalších otázkách bez odpovědi mě se slovy „Můžete jít“ nechali vyvést před policejní stanici. Na taxi jsem neměl, tak jsem šel přes půlku města pěšky domů. Takže volba padla na jít s tím nálezem, ale domů.
Přívěšky jsme vyčistili. Byla to nádhera. Sehnat někde sukni, sám bych to nosil. Přívěšků bylo dost, tak jsme je později s Jirkou vyměňovali při návštěvách v NDR se servírkami za pohoštění. Slečny byly z přívěšků vždy unešené. To nadšení nebylo nakažlivé. Tak zůstalo pokaždé jen u toho pohoštění.
Jindy jsme na svých výpravách pod vodu nasbírali u hráze hrst pětadvacetníků, které lidé z hráze házeli na hladinu, jestli poplavou. Peníze jsem tenkrát ještě do sbírky nesbíral, tak jsme je obratem plavali propít do hospody na Tajvan. Na jedno pivko jich stačilo jedenáct i s diškem. Kdyby na vás pod hladinou čekala nějaká šťabajzna, tak ji nenechte dlouho čekat, nebo si ji najde někdo jiný.
