Matika, která by bavila i vás

Kdo chtěl, zůstal po škole ve třídě a objevoval nové věci. Kluci o doučování neměli zájem. Mně bylo jasné, že se toho mám ještě mnoho učit. Každé úterý a čtvrtek nás vyrušila uklízečka. Měla svůj rozvrh a neměla pochopení pro zápal do učení. Ze třídy nás pokaždé vyhodila. Začali jsme se tedy scházet nahoře v aule. Byla tam tělocvična. Ta se asi moc neuklízela, protože nás tam nikdy nikdo nepřepadl. Pro jistotu jsme vždy zalezli až dozadu na žíněnky.

Všechno jednou omrzí, a tak i „výuka matematiky“ začala váznout. Zlom nastal, když Jiřina prohlásila: „Tohle mám za sebou už na konci devítky, jen ta matika tam tenkrát byla jednodušší.“ Je fakt, že to naše doučování začínalo být stejná nuda jako ta matika. Nechtěl jsem ten náš kroužek rozpustit, tak jsem navrhl: „Od příště budeme hrát o fanty, aby to učení dostalo spád a vyvážila se obtížnost matiky.“ Na očích přítomných bylo vidět pozdvižení. Od zděšení až po zajiskření.

Naše řady prořídly. Příště na doučování dorazily jen dvě studentky. Se mnou jsme na to byli tři. Když se na olympiádě sejdou do disciplíny tři závodníci, může se soutěžit. Logicky. Kdyby byli pouze dva, komu by dali bronzovou medaili? Když to jde na olympiádě, tak to půjde i na té naší matematické.

V tělocvičně byla někdy docela zima. Čekal jsem, že každá matematiky chtivá studentka bude příště mít čtyři halenky, tři svetry a dvoje ponožky. Sám jsem si vzal dvě trička. Ukázalo se, že mám špatný odhad. Dívky přišly nalehko. Nakonec si zapomněly vzít i kapesníček. Dělal jsem v odpovědích nenápadně úmyslné chyby, aby byla trochu rovnováha. Nechtěl jsem vypadat jako exhibicionista nebo voyeur. Boty jsem sundal už předem. Nebudu přece na žíněnku šlapat v botách!

Výuka už zase začala být zajímavá a přitažlivá. Nedělal jsem chyby zas tak často, takže mi na sobě vždycky něco zbylo. Zlatou medaili jsem zatím nevyhrál. Pohrával jsem si s myšlenkou, že by bylo fajn dělat chybu za chybou a vyhrát tu zlatou. Kdo získal zlatou, mohl vyslovit přání a ostatní ho museli splnit. Pravidla jsou pravidla. Bylo by to ale nápadné. Já tam měl být za toho nejchytřejšího. Platilo i pravidlo, že ten, kdo udělá chybu, ztratí fant a odpovídá znovu.

Jednou se na mě holky smluvily. Muselo jim dát sakra práci najít v učebnicích algebry, geometrie, trigonometrie, třeba i v tabulkách dost zajímavých otázek, aby ze mě dostaly i poslední ponožku. Ponožky jsem měl takové pěkné, barevné, kárované. O ponožky jim ale asi nešlo. Všem nám přece šlo o tu matiku. Dnes jsme nehřešili s příklady. Na řadě byly poučky.

Začaly na mě sypat otázky: „Co je sinus lomeno kosinus?“ Zalapal jsem po dechu a ptám se: „Jak velkého úhlu?“ „Á, neví! Na úhlu to nezáleží. Je to tangens.“ Zíral jsem a musel dát svůj první fant.

„Kolik je ležatá osmička lomeno nekonečnem?“ Moje představa o tom, co by se dalo na žíněnku položit, ten příklad vyřešit nepomohla. Zavýsknutí mi sdělilo, že je to jedna. „Dávej, dávej fant.“

Byl jsem opět na řadě. Došlo mi, že tohle pravidlo jsem nejchytřeji nevymyslel.

„Kolik je sinus x na druhou plus kosinus x na druhou?“ Měl jsem vygumováno, a tak jsem tu jedničku nedal. Stálo mě to další fant.

„Co je více? Hodně nebo moc?“

„Co je tohle za matematiku? Moc a hodně je totéž.“

„Není. Když máš něčeho hodně, tak jsi spokojen, že ti nic nechybí. Když máš něčeho moc, tak ti vadí, že už nevíš kam to dávat.“ „Fantů máš hodně, tak mi jeden dej, ať jich nemáš moc.“

„Které číslo není ani liché, ani sudé?“ Tipoval jsem, že by to mohlo být to nekonečno z minulých příkladů. „Ááá, zase chyba. Je to nula.“

Na nulu rychle klesaly i moje ambice, že se z toho jejich nátlaku vyhrabu. Pochopil jsem, že doučování nese své ovoce.

Děvčata se opravdu snažila, učila se, aby mě dostala na kolena.

Kdyby nás teď viděl pan profesor, jak drtíme matematické poučky, určitě by si někam došel vypůjčit jedničky.

A už tu byla další otázka. „Kolik je nula na entou, když n je nula?“ To by se mělo dát snadno odvodit, ale odkud začít? Na odpověď bylo deset vteřin. Děvčata mě trpělivě pozorovala, jak se v tom škvařím.Výbuch smíchu.

„A máme tě! Je to jedna.“ Já na to: „A proč je to jedna?“

„To si najdi sám v učebnicích a dej sem fant. My si to taky musely najít.“

Když to půjde takhle dál, budu si muset na cestu domů od školníka půjčit prostěradlo.

A šlo to dál. „Kolik je nekonečno na nekonečno?“

S posledním fantem, který mi zbýval, jsem váhal s odpovědí nekonečně dlouho.

„V imaginární matematice je to nekonečno. Tak, profesore, můžeš oslavovat. Máš zlatou.“ Uculování nebralo konce.

„Můžeš vyslovit své tajné přání.“