Slečna s námi hrála na schovávanou.

Přišel den a opět nás volali k vodě, že se tam někdo, někde topí. Kdo to jako má být, se zatím neví, ale že se netopí ve víně jako moucha, ale ve vodě, to už bude asi jisté. „Škoda, že nejezdíme na takové akce častěji. Lidé jsou sami proti sobě, že se tak málo topí,“ vtipkuje kolega. „Kdybychom jezdili častěji, tak bychom to hledání pod vodou lépe uměli.“ Je třeba chápat. Taková práce má být rutina a ne takovéhle emoce.

Obleky z neoprenu i přístroje jsou ve voze, abychom mohli vyjet do předepsané minuty. Tak ve službách hasičského záchranného sboru, hurá na Tajvan. Tedy až do Číny ne. Tajvan je takový poloostrov s hospodou u přehrady. Bývá tam hezky. Normálně tam není problém sbalit holku, ale se žádnou holkou se dnes naživo asi neseznámíme. Taky dobře. Nemusíme losovat, kdo ji osloví. Dobře to tam známe, ale … to snad až příště.
Ze základny to sem je okolo Dalasu necelé čtyři kilometry. Ingo jezdí jak závodník, i když jede pro obědy a nehouká. Dnes houká. Zatáčky kolem přehrady jsou občas až za roh. Cisterna je plná vody. Těžiště má vysoko, tak mám občas pocit, že se převrátíme. Už jsem to nevydržel, a tak jsem se ozval. „Zpomal trochu. Zatáčky bereš po dvou kolech.“ Naběhl jsem si jako obvykle. „Co to plácáš za kraviny? Tatrovka je šestikolka. Ta po dvou jezdit nemůže.“ Koukli jsme na sebe. Jedeme dnes Liazkou.

Liazka přestala houkat a prudce zastavila. Trvalo nám to k vodě ze základny sotva tři minuty. Jestli nás volali hned, jak utopená zmizela z dohledu, tak má asi pět minut pod vodou za sebou a má už jen asi pět minut naději. Už víme, že je to mladá holka, ale tím se nic nemění. I když. Dopadne-li to jako minule, tedy že to nedopadne, tak to bude mrzet více, než kdyby to byl někdo vousatý důchodce, který už má své odžito.

Drsný humor je jedna z možností, jak se vyrovnat se stresem. Bereme přístroje, ještě brýle a ploutve do ruky a fofrem na molo. Tady pořád, aby jeden něco vysvětloval. Ne, nejdeme na přehlídku. Molo je tady na pontonu proto, že sem jezdí výletní loď ze druhé strany přehrady.

Musím přestat kecat, pod vodou to stejně moc nejde. Postup jsme domluvili už za jízdy v autě. Prohledat celou přehradu za deset minut nestihneme. Hloubka tu je tři, čtyři metry, tak každý, kdo šlape vodu nebo se plíží po dně, vodu zakalí. Na jaře a na podzim by byla voda průhledná víc než pět metrů. Teď v létě je to kalné. Vidět s bídou na metr, dva. Ploutve máme na nohou. Dnes sebou neplácneme po zádech jako obvykle. Do vody se suneme opatrně po konstrukci, ať si to nezakalíme. A hned sledovat čistotu vody.
Plavčíci nejsme. Tonoucího, který ještě bojuje o záchranu, jsem zblízka nikdy neviděl. Dovedu si ale představit ten zoufalý tanec. Boj o přežití. Voda se okolo něj vaří. Budeme tedy hledat kalnou vodu.
Začali jsme od středu pontonu plavat podél mola obloukem s tím, že se setkáme asi 30 metrů před molem. Informace byla, že se kamarádce ztratila pár metrů před molem. Plazil jsem se skoro po dně s úmyslem postřehnout někde zakalenou vodu. Spěchali jsme, protože teď to ještě má smysl. Za půl hodiny pod vodou v létě už to smysl mít nebude. Po minutě jsem se vynořil. Kolega už čekal.
„Tak co?“ „Nic.“ „Nejvíc byla zakalená voda hned u pontonu. To nemohlo být od nás.“ Teď už to tam ale bude kalné všude, když jsme začali u dna. Padla otázka. „Je pod molem voda?“ „Blbá otázka. Kdyby nebyla, tak by molo neplavalo s pohybující se hladinou.“ „Před molem holka nebyla, tak co kdyby byla pod ním?“ „A co by tam hledala?“ „Nevím. Máš lepší nápad?“

Lepší nápad, jak ji najít nepřišel, tak jsme zamířili k pontonu.

„Každý začne na svém konci mola a uprostřed se setkáme.“ Vody je v přehradě hodně, tak tam může být i dost prostoru pod pontonem. Molo plave na sudech, tak by se mezi sudy schovala i celá armáda.

Máme ještě vzduchu dost. Ona už ne. Trvá to už moc dlouho. Ono už nějak není stejně skoro co pokazit. Asi už je pozdě. Plácáme se v tom už nejméně deset minut. Za chvíli tu už budeme jen markírovat zodpovědné hledání. Po půlhodině pod vodou to už smysl nebude mít. Vzduchu jsme měli na čtyřicet minut. Zbývá ještě nejméně na dvacet minut. Z ohleduplnosti k pozůstalým se hledá, dokud nedojde kyslík. Potom už i plačícím na břehu je jasné, že je konec. Zamířili jsme, každý na jednu stranu mola.

Moc toho vidět není, a tak jsem na uvítanou utržil ránu mezi oči, když jsem se cpal rychle pod sudy. Sudy jsou upevněny v rámech z armatury. Ten, co to dával dohromady, nebyl žádný estét. Některé z konců trubek přesahují přes sudy a já jsem jeden z nich trefil. Říká se, že když člověk dostane mezi oči, zatemní se mu před očima. Nevím, co vidí pašík při zabijačce, když to koupí do palice, ale já viděl rudou záři, jak nad Kladnem.

Minuty běží. Já ztratil orientaci, kde je konec mola a kam mám plavat. Vodou se mi před nosem táhnou červené čáry. Že by tu někde byla? Ona ne. Ta krev je ode mne a je ji jak z vola. Ale je to jenom dojem, protože ze mně teče přímo před brýlemi. Být to v moři, jeden by se bál, že to přiláká žraloka. Tady to nehrozí. Tady to přiláká maximálně nějakého novináře.

Odkud přichází světlo, tedy kudy ven z vody, je vidět dobře. Vyplaval bych ven se podívat, kde vlastně jsem, ale někdo, tedy něco mě zezadu drží na místě. Sundal jsem dýchák, abych se mohl otočit, a vidím. Popruh je navléknutý na trubku a trubka někam zahýbá. Dýchat jde dál, tak žádný stres. Času, abych se z toho vymotal, je tím pádem dost. Jo, ale dost ho nemá ta vodní panna od Tomana. Vlastně ta Tomanova byla lesní, ale to je fuk. Je vidět, že ta rána do hlavy mě dává zabrat. Přístroj nechávám pod vodou. Vyndal jsem šnorchl z pusy a cítím, že jde dýchat. Ocitl jsem se ve vzduchové kapse pod vodou. Nic, jdu opatrně za světlem a nad hladinu. Hledat budu dál bez přístroje. Ve třech metrech pod vodou dovádějí i děti, tak to snad zvládnu i já. Jde o poslední minuty. Vynořil jsem se, abych se nadechl, než budu dál hledat.

Ponořil jsem se, ale hned zase vynořil. Zahlédl jsem, že kolega něco nad vodou vleče. Teď by nic nepodstatného z vody netahal, takže je to jasné. Plavu rychle k němu. „Byla pod pontonem.“ Plave s ní na zádech a předpisově drží hlavu zachraňované nad vodou. Jí je to asi jedno. Určitě nedýchá. Podali jsme ji Ingovi a čumilům na molu. Jak ji táhli nahoru, tak z ní tekla voda.

Sundali jsme ploutve a vylezli po konstrukci na molo. Nevypadá to dobře. Byla tam 20 minut, možná i víc. V létě, pod vodou, v teplé vodě nikdy nikdo takovou dobu nepřežil. Tady by pomohla už jen živá voda. Položili ji na prkna pontonu a Ingo už se snažil. Oživovat musíme do příchodu lékaře, na to je předpis.

Defibrilátor byla pro nás tenkrát velká neznámá, a tak jsme z ní dostávali vodu a normální rituál. Rychlá masáž srdce, dva vdechy a dokola. Bylo vidět, že Ingo nedával při školení pozor nebo utonulého zblízka ještě neviděl. Hlavu jí zaklonil, ale zapomněl jí držet nos. Neshodili jsme ho a převzali jsme to za něj.

Nedýchala. Puls jsem cítil pouze svůj, jak mi bušilo srdce. Švihem jsem ji pořádně plácnul do hrudníku. Co kdyby se nějaký nerv leknul a škubnul se srdcem?

Začali jsme oba. Jeden dýchal, druhý masáž. Pak jsme se už jen střídali. Stejně jsme věděli, že už se čeká jen na to, až doktor oznámí exodus. Sanitka zatím nikde. To je divné. My dva ji nevolali, a tak nevím, kdo a kdy ji vlastně volal.

Nadechoval jsem se, že do ní opět fouknu, a ona mi do obličeje vyprskla vodu. I to se může stát. Asi posmrtná křeč. Korpulentní paní, která nás pozorovala, aktivisticky zvolala: „Jen se, holka, nedej!“ Nově příchozí by mohl nabýt dojmu, že to děvče snad znásilňujeme. Nechal jsem to bez povšimnutí a znovu se nadechl. Děvče na mě vyprsklo znovu. To holky občas dělají, že provokují. Tady ale asi o žádnou křeč nepůjde. Dívka se rozkašlala, dusila se a začala s námi bojovat. Bylo nám jasné, že se stal zázrak. Jasný byl také průšvih. Tak dlouho bez kyslíku to mozek nedá. To nemůže dobře dopadnout. Vlastně jasné nebylo nic. V kómatu není, je při vědomí.

Posadili jsme ji do předklonu. Když se někdo dusí, tak je pro něj lepší být v předklonu než na zádech. Čumilové si ji prohlíželi a fotili jak na nuda pláži, tak jsme ji oblékli alespoň do plavek. Moc mi to nešlo, holku jsem ještě neoblékal.

Sanitka konečně dorazila. Byla by tu také za pět minut, kdyby je někdo neposlal k molu u loděnice, na druhou stranu přehrady. Doktor se už k nám hrnul. Dvě tři věty. Trochu si ji poslechl. Dali jí kyslík a už si ji nakládali. „Hoši, půl hodiny pod vodou, to se vám asi jen zdálo. Pod vodou je stres. Samej adrenalin. Čas utíká rychleji. Ale jinak perfektní práce,“ říkal doktor, když nastupoval.

Adrenalin určitě lapiduchové zažijí často. Nevím, jak bych se sám tvářil, kdyby se mi někdo hrnul do sanitky s utrženou rukou a chtěl ji na počkání přišít. Ale že pod vodou? Pod vodou oni byli tak leda jen ve vaně.

A stres? Jaký stres. Ten my máme profesně zakázaný. A když nějaký přijde, tak máme sarkasticky vtipkovat nebo nasadit Poker Face. Kamennou tvář, to není problém. To umí každý, kdo hraje poker. Já raději ty sarkasmy, ale jen když okolo nejsou novináři. Dávám si pozor od doby, co mě odcitovali v článku, že „pozůstalý důchodce, kterého odvážela sanita, si ji jako objednal taxík, aby nezmeškal poslední seanci s milovanou v krematoriu.“ No, někdy to prostě nevyjde, jak by jeden chtěl.

Koukali jsme s kolegou na sebe a krčili rameny. Bylo to celé divné, ale dneska to zázračně vyšlo. To by nebyl Jarda, kdyby si nerýpl. „Asi už jí bylo odporné, jak jsi ji stále oblizoval, tak se raději probudila.“ Já, abych nebyl pozadu, tak jsem dal k lepšímu: „Budou jí muset spočítat žebra po tom, jak ses k ní měl a muchloval ji. Mě takhle osahávat, tak vstanu i z mrtvých.“

„Zítra to skočíme oslavit.“

Sanitka odjela. My jsme s náhradním přístrojem šli zachránit dýchací přístroj. Nechal jsem si, pro jistotu, navázané vodící lano. Za minutu jsem byl zpátky. Děvčata, co s ní u vody byla, nám přístroje vytáhla na molo. Ukázala, že satira pro ně také není cizí.

„Jak to kluci děláte, že umíte tak elegantně vdechnout život?“ Odpovídat jsme začali oba. Nakonec jsme jim navrhli, že se o tom mohou zítra sami přesvědčit při tanci na čajích v Berlíně. Bylo vidět, že jim to nic neříká, tak jsem je nasměroval pod Ještěd, mezi konečnou tramvaje a stanici lanovky. Navrhnul bych, že je vezmeme zítra autem sebou, ale to nám také řemeslo zakazuje. Žádný pozdější kontakt s účastníky incidentu! Stala se z toho trapná situace.

Holka, která asi vedla partu, řekla: „Jeden je trapnější než druhý. Nic s nimi není. Holky, jdem.“ A odešly. Tak říkám: „Stejně nebylo o co stát. Ta blondýna s proříznutou pusou neuměla ani počítat. Jsme tři, ne dva. Tak jedeme domů.“ Oslavit to půjdeme sami. Je co oslavovat. Utopených jsme už pár, slovy tedy jednoho, z vody za léta vytáhli, ale toto je první zachráněná. „Člověk si hned připadá jako stvořitel, když daruje někomu život.“ „Neboj, on už se nějaký šťoura postará, aby nám to nestouplo do hlavy,“ kontroval Jarda.

Druhý den jsme slavili, že to dívka bez újmy přežila, a do hlavy nám stoupl jen alkohol. Dívka nám chtěla osobně poděkovat, ale to je právě to zapovězené. Cítila by se nám životem zavázána a to by svádělo takové šviháky, jako jsme my, to zneužít.

Radnice je jiný svět a svět potřebuje hrdiny.

Dnes ale bylo ještě dnes a my se vrátili na stanici. Vítala nás sekretářka náčelníka. Myslel jsem, že nás třeba v euforii obejme při takové příležitosti. Nezklamala. Studená jak rampouch, jako vždy. A přitom já bych se obejmout nechal. Byla to hezká holka.

„To se zrovna hodí, že už jste zpátky. Vezměte si slavnostní uniformy a ve dvě se hlaste na městě u mluvčího Rady města. Vrchnost potřebuje hrdiny, tak se, hoši, snažte!“

V zasedačce na městě bylo rušno. Hrnuli jsme se do třetí řady, abychom nebyli moc na ráně. Obsazená byla jen ta první. Důchodci v ní měli sněm. Na pódiu byl dlouhý stůl a u něj Rada. Mluvčí Rady si pro nás došel a posadil nás na pódium na židle před Radu.

Na zasedání městské rady jsme dostali děkovný dopis a osobní poděkování od místostarosty. Jo, a ještě fungující primky. Místo poděkování za ně jsem řekl místostarostovi: „Děláme, soudruhu, jen svoji práci,“ a k Jardovi jsem špitnul: „Dobře to radní hraje pro novináře.“

Mluvčí Rady se zatvářil, jako by mi ty hodinky chtěl zase vzít, asi to zaslechl. Místostarosta se slzami v očích nás držel za ramena a říkal: „Upřímně vám, chlapci, z celého srdce děkuji.“ Slzy utíral do rukávu. Důchodci s kapesníčky v rukách popotahovali. Kdybych nevěděl, že je to jen tyjátr pro novináře, tak bych také slzu uronil a byl dojatý. Lehce jsem kývnul hlavou na rozloučenou. A místostarosta, k podivení novinářů, také a podstatně hlouběji. Připadal jsem si jak před japonskou delegací. Zajímalo mě jen, jak z té trapárny zmizet. Chtěl jsem odejít. Mluvčí mě držel za rukáv. „Ještě to nekončí.“ Na pódium přišli pionýři s učitelkou. Spustili nějakou národní, asi z války. Že hrdinové rádi obětují každou cenu, aby zachránili. Sloky se opakovaly, k tomu nějaký refrén. Bylo dost času na přemýšlení. Naklonil jsem se k Jardovi a tentokrát potichu řekl: „Jakou každou cenu bys, hrdino, vysolil za takovou pěknou holku?“ Museli jsme se otočit, abychom smíchem neznevážili to dětské snažení.

Po návratu na stanici jsme se od náčelníka dozvěděli, že to místostarosta opravdu myslel upřímně. Ta zachráněná byla jeho dcera. Stáli jsme jak opaření. „To jsou věci, náčelníku. To jste nám mohl říct, než jsme na radnici vyrazili. Mohl nás radní pozvat domů na námluvy, třeba by si jednoho z nás vybrala.“ Trochu jsem s trapností zkrouceným ksichtem zavtipkoval.

Náčelník je stará struktura, a tak nerozezná vtip od pohřební řeči. Z kanclu nás vyhodil se slovy: „Jen tak dál, synci, ale vyšší prémie nebudou. Už mě mluvčí z radnice informoval, že práci neděláte pro peníze. To si sakra nemůžete dávat pozor na tu vaši nevymáchanou hubu? Doufám, že o tom zas nebudou psát novináři.“

Skromně jsem ceknul: „To nehrozí, náčelníku. Byla tam jen ta hluchá nána z deníku s naslouchátkem. Té kdyby posunky neukázali, že už je konec té slávy, tak tam sedí ještě teď.“

Náčelník setnul zuby a zatvářil se, jako bych mu chodil za ženou. „Koukejte mi zmizet z dohledu! Nebo vám najdu nějakou práci.“

Věděl, že to zaklínadlo zabere. Tak jsme raději mizeli.

Já bych se skoro šel místostarostovi omluvit. Ále co. Odměnu už od nás dostal. Darovali jsme mu dceru, tak snad menší faux pas unese. Nemám rád projevovanou vděčnost. Vždycky z toho vyleze nějaký trapas. Až teď jsem si uvědomil, že jsem si u vody zapomněl všimnout, jestli má hezkou dceru, že bych přeci jenom nějaký ten zákaz porušil.

Rozborem situace se objasnilo, jak mohla takovou dobu pod vodou přežít. Pod pontonem je mnoho armování a také vzduchové kapsy. Zamotala se mezi ty trubky a nemohla ven. Zřejmě dlouho dýchala v nějaké té kapse, než se rozhodla k úprku ven. Při pokusu se rychle dostat ven zřejmě narazila do konstrukce, asi jako já. Bez brýlí ji ani vidět nemohla. Buď ve zmatku, nebo v bezvědomí si lokla, vdechla vodu a pak už to šlo samo. Trocha agonie, pár zběsilých pohybů. Proto byla taková domlácená. Ve skutečnosti byla pod vodou bez vzduchu možná ani ne pět minut.

Proto jsme byli tak zázračně úspěšní. Dlouhé minuty tam na nás čekala. No, neříkal jsem to, že na nás holky rády počkají i pod vodou? Na dobrém pocitu nic neubralo, že jsme měli obrovskou kliku. Já vím. Kliku měla ona, ale proč si kousek toho štěstí nepřivlastnit?

Normálně by to byl adrenalin jak ve filmu. Když to nikomu neřeknete, tak teda byl, jeden z těch větších. Ale my jsme přeci profíci, tak jsme to nesměli dát na sobě znát.

Nezodpovězena zůstala otázka, co pod tím pontonem hledala. Spodní proudy tam nejsou. Já osobně si myslím, že holky blbnuly. Jedna druhé se schovala pod pontonem, aby bylo vzrůšo. Vzrůšo potom opravdu bylo.

Vzali jsme si z toho poučení. Užívat život se musí naplno, dokud to jde. Jednou přijde den, kdy budete litovat toho, co všechno jste prožít nestihli.

Pod vodu jsem chodil i s kamarádem Jirkou. Dali jsme se s Jirkou zase dohromady.