Článek
Podezřelé úmysly jsem měl, ve všude bdělých očích, už od mé výpravy do Iráku. Otec s matkou tam byli několik let na zastoupení v Bagdádu. Já tam byl na prázdninách. Jak už jsem psal. Každý den jsem byl od rána do večera mezi dětmi, abych nasál angličtinu. Nejsrozumitelněji zní angličtina od kohokoli jiného než od Angličanů. Když chceš mít správnou anglickou výslovnost, máš si dát do pusy knedlík nebo bramboru. V Anglii asi rostou větší brambory, protože jim není rozumět. Arabské angličtině je rozumět dobře. Spustí-li arabsky, tak je to ještě horší, než když Angličan mluví anglicky.
Bloudíval jsem po Bagdádu jak Alipaša. Zvědavý jsem jednou omylem zabloudil do kasáren. Nikdo mě nezastavil, tak jsem šel. Zajímavé to tam bylo jako v muzeu. Tedy opravdický tank v našem Národním muzeu nemají. Tady ho měli a dokonce nastartovaný. Tak jsem fotil a fotil. Kdy budete mít znovu takovou příležitost?
Zastavil u mě gazík. Vyskákali z něho vojáci. A scénka jak z akčního filmu mohla začít. Chtěl jsem si je vyfotit. Nevím, jaké měli pokyny, ale foťák mi vytrhli z rukou a práskli se mnou o zem. Říkal jsem jim, ať to tolik nepřehánějí, ale oni asi nerozuměli. Dodržovali scénář nebo nějaké pokyny. Trochu potlučený jsem raději spolupracoval, aby to nechtěli točit znovu. Kameru jsem nikde neviděl. Kdyby byla skrytá, tak bych ji stejně v tom frmolu nenašel.
Postupně mi došlo, že to asi myslí vážně. Sebrali mně foťák a sebrali mě. Ruce mi omotali páskou. Skoro to vypadalo, že mě budou i mučit. Zatím se jen hlasitě ptali. Sem tam jsem něco plácnul anglicky. Anglicky tam umí i děti na ulici, tak jsme z arabštiny plynule přešli do angličtiny. Občas jsem i něčemu rozuměl. Řekl jsem i to, co jsem nevěděl. Když přišlo na to, odkud jsem, řekl jsem: „Of Czech Embassy.“ A že v kapse mám pasport. Pas mi vzali. Koukli do něj, potom koukli na sebe a všichni náhle odešli.
Seděl jsem tam zalepený asi hodinu. Potom přišel nějaký důstojník. Ověšený metály, že musel hlubokou vodu obcházet obloukem. Kdyby do ní spadl, tak by ho stáhly ty medaile pod vodu. Dorazili také dva vojáci s podnosy. Kafe, čaj, mléko. Dlouhou bagetu a nějaké zelené listy. Ruce mně rozlepili. I bundokošili mi jeden půjčil, aby mi nebyla zima.
Jak já ty metály vysvětlím?
Důstojník mi ukázal na stůl. Nedělal jsem drahoty a sáhl jsem po čaji. Kápnul do něj mléko. Koukali asi tak, jako teď vy. Měl jsem to tak naučené z mládí, kdy to máma tak připravovala místo cikorky. Docela to chutná. Záleží na tom, do jakého čaje to lejete. Nejlépe to chutná s černým čajem. Dopil jsem a oni mi vrátili foťák. Byl bez filmu, jak jsem později zjistil. Důstojník něco přívětivě povídal, vojáci mě rovnali a čistili oblečení. Teď už to bylo zase jako do filmu. Hledal jsem skrytou kameru. Ta nikde. Do místnosti vstoupil chlapík s velkou kamerou. Byl to pěknej kanón. Kameru jsem poznal. Canon 16mm se nepoužívá pro domácí kino. Začal točit. Tak přeci jenom ten film.
Důstojník domluvil a udělal významnou pauzu. Koukali jsme na sebe. Evidentně jeden z nás dvou neuměl pořádně anglicky. Generálovu řeč jsem nepochopil, tak raději ani nepřerušoval. Vedli mě ven, tak jsem si to raději nenechal opakovat. Posadili mě do limuzíny. Ta mě po okružní cestě Bagdádem dovezla před bránu velvyslanectví. S úklonami mě vysadili. Vrátili pas. Hráli to už zase jako podle scénáře. Tentokrát před kamerou ostrahy velvyslanectví. Chlapík to také z protějšího chodníku točil. Když jsem procházel branou, tak to švenknul přes skleněnou ceduli na bráně. Proti slunci to určitě nešlo moc přečíst, ale ten nápis se potom dá ve studiu zvýraznit. „EMBASSY of CZECHOSLOVAKIA REPUBLIC“. To se bude v tom filmu vyjímat.
Po návratu domů jsem chodil na nové Bondovky. Ale v Nikdy neříkej nikdy ani v Casino Royalejsem se na plátně nenašel. Asi jsem moc čuměl do kamery. To režiséři nemají rádi. Možná to vystřihli. Kdyby někdo řekl, že budu ve filmu, tak jsem jim to klidně zahrál znovu.
Někdo to přeci jenom vidět musel. Otec měl následně potíže i po návratu do vlasti. Ministerstvo zahraničí ho už příště neangažovalo. Do filmu to asi nebylo. Nejsem fotogenický typ. Honorář mi také neposlali. To, že jsem si zahrál na agenta, se ale se mnou táhlo celý život. Poprvé se mi připomněli hned za pár let na vojně.
