Článek
Vím, že by bylo jednoduší zelené neozdobené adventní korpusy koupit, ale není nad atmosféru a vůni skutečně čerstvého zimního zelení. A protože mi dělá radost dělat druhému radost, musím každý rok vyrobit jedinečnou adventní výzdobu z přírodních materiálů také pro svou rodinu a známé.
Ne, nechodím na zimní procházku lesem s pilkou v bundě a nekoleduji si o tučnou pokutu a správní řízení za snopek čerstvého chvojí. Každoročně předem podepisujeme smlouvu o drobné samovýrobě s lesním správcem a s hajným řešíme realizaci a logistiku. Třeba tam, kde proběhla lesní těžba, zůstává na zemi ležet klest, ze kterého si mohu nastříhat větvičky. A tenkrát jsem si mohla ostříhat nejspodnější větve z kmínků vzrostlejších jedlí.
Měla jsem radost, protože několik dní před termínem samovýroby pěkně mrzlo. Ano, bývá to tak, že jedlová větev, která prošla prvním zimním mrazem, přináší do vánočních dekorací svěžest a jehlice neopadnou tak rychle.
Sjednala jsem si pomocníka Honzu, připravila pytle, nůžky a šla spát. Vzbudila jsem se do zasněženého dne. Ale že napadlo hodně sněhu! Přes noc napadalo dobrých třicet centimetrů. No smlouva je smlouva, a tak jsme vyrazili k lesu.
Zpevněná cesta byla prohrnutá schůdná, takže se šlo pohodlně a já jsem se kochala panoramaty.
Moje rozjímání a křupající sníh pod nohami přerušil Honza: „No, doufám, že máš dobrý boty!“ Nechápala jsem.
Odbočili jsme na zasněženou lesní cestu k jedlím. Už z dálky bylo vidět vyznačené úseky. Pustili jsme se do práce. Chvoje jsem měla dostatek, a tak jsme všechno nanosili ke zpevněné cestě, že pro to na otočku dojedeme. Už jsem chtěla odejít, když se na nás přijel podívat hajný.
„Tam vzádu za tím remízkem jsme včera pokáceli pár jedlí a ze špic bys měla hezčí chvoj než tady z toho, co už přejela vysoká. Dojdi si to tam obhlídnout!“ povídá, když nasedá do svého auta a odjíždí.
Dobře, povídám Honzovi: „Pojď se tam podívat. Třeba sem zajedu zítra, stejně se už stmívá.“
A tak jsme šli. Co šli, Honza šel a já vyrazila svižným krokem splašená z obavy ze tmy. Strach mi nahánělo cokoliv, co kde šustlo, prasklo anebo vydalo jakýkoliv jiný podezřelý zvuk. „Hergot, za chvilku tma a co já tady budu někde šaškovat.“
„Co se tak táhneš, pohni s sebou trošku?“ houknu směrem k Honzovi a on: „No uvidíš sama!“
„Co bych asi tak měla vidět. Nikde nikdo, ani stopa. Co to zase plácá!“ říkám si v duchu.
A najednou šup, došlápla jsem do měkkého a až ke kolenu jsem zajela do bláta! Zahučela jsem tam jako špunt a bota u dna držela jako přibitá.
„Honzo, pomóc, prosím pojď mi pomoct!“ křičím a Honzík mne vysmál na dálku. „Copak se stalo? Že bys zapadla? Nebyla vidět viď!“
Ano, měl pravdu. Ani mi nedošlo, že se pod sněhem může skrývat i přimrzlá sakra hluboká louže. Pomohl mi dostat ven s botou plnou vody a promáčenými kalhotami. Propocená a urvaná jako borůvka jsem se doma odmáčela ve vaně plné horké vody.
Pointa na závěr. Kdybych byla v lese sama, možná bych tam botu nechala a riskovala omrzliny, ale spíš bych svedla souboj s bahnem o svou promáčenou a špinavou botu. V každém případě bych měla strach a ze zoufalství bych se v té kaluži vyválela na divočáka. I ten nejromantičtější a nejpraktičtější záměr se může v okamžiku proměnit v nevyzpytatelnou past a člověk si uvědomí svou neznalost.
Jaké z toho plyne ponaučení? V zimě chodím do lesa na procházky výhradně po schůdných a zpevněných cestách a žádné adrenalinové prochajdy na slepo zasněženou krajinou mne již nelákají. Čerstvé zelené chvojí si v balících kupuji na hájovně.
Tak příště zase něco ze života a mějte se tak, jak chcete!
