Článek
Vždycky jsem byla a jsem holka krev a mléko. Takový pořádný kus fortelné ženy. A k tomu ještě docela nadstandardně vysoká. Nemám s tím sebemenší problém. Tak to je, bylo a pravděpodobně i bude. Proto každý můj seznamovací profil zněl zcela jasně i co se fotografií mé postavy týče.
V tomto směru jsem se snažila hrát čistou hru. Domnívala jsem se, že tímto svým konáním dávám jasnou zprávu o tom, koho hledám. Tedy partnera o několik centimetrů vyššího, než jsem já. Pravda, není to lehký úkol, neboť tam stojíš jako litrová krabice plnotučného mléka a soustavně tě pošťuchují čtvrtkilový jogurtíci s 0% tuku.
Respektive, čím menší muž, tím větší ambice. Jenže já svým způsobem podvědomě hledám a potřebuji jakýsi instinktivní pocit bezpečí, ochrany a podpory. Zkrátka potřebuji mít vedle sebe statný strom. Bezové křoví mne fakt nezajímá.
Vím, že výjimky potvrzují pravidla, ale nemohu a nejde mi to se ztotožnit. A také rozumím tomu, že jsou muži, kteří vedle sebe nemusí mít opravářku letadel v letu.
Kontaktoval mne docela pohledný muž, se kterým jsem si rozuměla a slovo dalo slovo, že se sejdeme.
Několikrát jsem se ho až skoro dotěrně ptala, jestli „skutečně měříš 185 cm?“
On odpověděl, že ano.
„A nevadí ti, že jsem při těle, respektive už dávno nesplňuji míry modelek?“
Přišlo, že není slepý a ví, jak vypadám, respektive s kým si píše.
Tak vylezu z metra a blížím se k místu našeho setkání. Rozhlížím se a hledám jeho obličej. A už ho vidím!
„No páni, no to ne! To nemyslíš vážně!“ pomyslím si.
Když potvrdil, že měří 185 cm, tak jsem si ještě vzala botky na klínku. Čímž jsem se opticky protáhla o nějakých dobrých 5 cm. Počítala jsem s tím, že k sobě budeme výškově kompatibilní.
To, co na mne venku čekalo, mělo tak 165 cm a bylo vzezřením jako za groš kudla. Měl obří kudrnatou hlavu z přepálených vlasů. Celé to působilo jako nepřirozená černá chemlonová čepice. Jasný důsledek neustálého přebarvování šedin nekvalitními barvami podomácku. A boty měl s komickou dlouhou špičkou. Celé to působilo nepřirozeně. Spíš bych řekla, že do světa křičelo jeho zoufalství z neúprosného boje se stářím. „Být stále mlád, to bych si přál.“
Ano, měla jsem se otočit na podpatku a zmizet. Přemluvila jsem se a dala jsem tomu šanci. Třeba z něho bude dobrý kamarád. Pche, zase chyba!
A že se půjdeme jen tak projít. No eklovalo se to ve mně stejně asi jako v něm. Něco vyprávěl a ani si nepamatuji co. Snažil se. Litovala jsem, že veřejné WC nemělo zadní východ. Potom přišel s tím, že musí ještě jet něco zařídit a bylo vidět, že by nejraději zmizel.
Souhlasila jsem. Neproběhlo vůbec nic. Bylo to takové to setkání se s člověkem, se kterým si ani nemáte co říct. Diametrálně odlišné světy.
Cestou domů jsem litovala, že jsem zbytečně strávila čas někde, kde jsem nemusela být a mohla jsem místo toho dělat cokoliv užitečnějšího. No co, stane se.
Dojela jsem domů přesvědčená, že tím to všechno skončilo.
Pché, další omyl! Přišla mi od něho zpráva. Nestačila jsem se divit, co dokázal sesmolit.
„Jsi tlustá, vypadáš tak na šedesát a jsi strašně vysoká. V tomhle nemá smysl pokračovat.“ Ehm, kdyby to nechal být a raději mlčel, mohl by být klid. Tohle bylo naprosto zbytečné! Nešlo mu odpovědět, protože si mne posera v tu ránu zablokoval.
„Kdybys raději mlčel!“ pomyslela jsem si.
Profil na seznamce jsem si smazala a dala jsem si na pár měsíců pokoj. Jenže znáte to, šotek, kterého špunt vypustil, mi nedal spát. Tak jsem si po nějakém čase znovu na té stejné seznamce založila profil s fotkami ze své prehistorie. A co myslíte? No jasně, že se špunt chytit a začal mi znovu vypisovat. Naprosto stejný scénář a skoro bych se vsadila, že i shodné fráze.
Na moje „Už jsou přízemní mrazíky?“ neodpověděl.
Co říci na závěr? Snad jen to, že mi ho je i svým způsobem líto. Třeba to někdy pochopí, a když ne, čert to spal. Pro jedno kvítí slunce nesvítí!
A jak říkávala moje babička „Z dálky vypadá jak debil a z blízka je to pravda!“
Tak příště zase něco ze života a mějte se tak, jak chcete!
