Článek
Čert na koze jel a já mazala za svým novým šamstrem na první rande. Seznamovací oťukávání kolem Staromáku přerušil neonový nápis nově otevřené prodejny s obuví. A že se tam půjdeme podívat. No proč ne, když papírovým lodičkám také odzvonilo.
Došlo na oddělení se sportovní obuví. Což byl nápadníkův šálek kávy a pomalu mi docházelo, že to nebude až tak docela nezištné počínání. Ale co, času jsem měla docela dost, tak proč nestrpět pár minut s něčím, co mi až tak moc nevadilo.
„Podívej se, tyhle anebo tamty,“ povídá a já odpovídám, „no jo no, také nejsou špatný, tak si je vyzkoušej, za to nic nedáš.“
Bez rozpaků se pustil do těch nejluxusnějších a také nejdražších modelů sportovní obuvi. A v ten samý okamžik se k němu slétlo hejno ochotných prodavaček. Fintil se vyzul. Nic nepomohlo, aby zamaskoval prodřené paty a díry na palcích. No nic, může se stát.
Švitořící prodavačky ze strany na stranu a já se začala více a více vytrácet a nudit. Teda co nudit, byla jsem naštvaná a odstrčená na druhou kolej. Tenhle pocit přestřihl jeho dotaz „Jak se ti líbí tyhle? Co myslíš?“
Moje kusé odpovědi byli stejně zbytečné. „Jo, jsou hezké, ano, ty ti sluší. Ne, tohle mi přijde zbytečné. No, tyhle jsou skutečně překrásné a zcela jistě užitečné.“
„Musím jít ven. Jen tak se projdu, je tady na mne až příliš horko a nedýchatelno. Počkám na tebe před obchodem, než si to tady vyřídíš.“ Oznámila jsem ve chvíli, kdy kolem něho bylo volněji. Ne, jestli si myslíte, že mu došlo, co se děje, tak se stejně jako já tenkrát, velmi mýlíte.
Po asi čtvrt hodině se zjevil přede mnou a povídá mi „No kde jsi, všichni tam na tebe čekáme!“.
„Cože, kdo na mne čeká a proč?“ překvapeně se ptám.
A on jedním dechem odpovídá: „Vybral jsem si naprosto dokonalé kopačky, takové jsem nikdy nikde neviděl a je zázrak, že jsem je tady našel ve svém čísle! Musíš se na ně jít podívat a pomoci mi!“
„No to je moc dobře a co já s tím mám společného? Když jsou tak úžasné, tak si je kup.“ Absurdnímu nebylo ještě ani zdaleka konec.
„Problém je v tom, že já u sebe nemám tolik peněz a chtěl bych tě poprosit, jestli bys mi je nekoupila. Určitě se ti budou také líbit a udělala bys mi velkou radost! Neboj se, já ti to vrátím!“ povídá s úsměvem od ucha k uchu.
„Co? Cože to po mně chceš? Ti snad přeskočilo?“ údivem zalapám po dechu.
Ani nedokážu popsat, jestli jsem byla víc zaskočená anebo mne do nebes urazil. Copak jsem jeho manželka anebo matka? Jak si to vůbec představuje? Jsem tady za „oslíku, otřes se!“ Když z něho vylezla částka přes několik tisícovek, měla jsem pocit, že si ze mne dělá legraci. Omyl, myslel to smrtelně vážně.
Chtěl, abych mu koupila kopačky na prvním rande, tak proč mu je rovnou nedat!
Dodnes nevím, co to mělo znamenat a vlastně to ani nijak zvlášť nepotřebuji vědět. Zkusil to a nepochodil. Jenže to neznamená, že by se mu někde jinde nemohlo zadařit. Ale stalo se to už hodně dávno a dnes jeho seznamovací manévr považuji za značně primitivní manipulaci. Jojo, tenkrát kopačky, potom „hej holka, pojď mi dělat ručitelku na směnku“ a dnes za kačku žvýkačku. Takže lovu zdar a luxusním nákupům se šamstry nazdar!
Tak příště zase něco ze života a mějte se tak, jak chcete!
