Článek
Ale tohle, co se mi přihodilo, tomu nebudete věřit. Zkrátím úvodní vyprávění, a tak jsme se po několika zprávách domluvili, že se potkáme. Věděla jsem, že řekněme třeba Jiří má v držení psa a že je poměrně aktivním sportovcem.
Obvykle se seznamkové poznávačky odehrávají někde v restauraci anebo na procházce přírodou a snažím se střežit si utajení svého bydliště.
No u Jiřího jsem se domnívala, že jsem zvolila dobré s užitečným. Naše první rande mělo proběhnout jako procházka v blízkosti mého bydliště a zároveň se jeho pes vyběhá a vyvenčí. No proč ne.
Všechno probíhalo celkem běžně a nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží překvapivý zvrat. Všimla jsem si, že je Jiří poněkud nervózní a až podezřele sleduje hodinky. Čím více sledoval hodinky, tím více zrychloval chůzi a v jeden moment jsem si myslela, že snad i poběžíme.
„Pospícháš někam?“ utrousila jsem, a to jsem neměla dělat.
Vybalil na mě historku, že musí odjet na nějaký zápas nebo co a že mu vybouchlo hlídání pro jeho psa. Že je to víkendový zápas a nemá nikoho, kdo by mu přes víkend psa pohlídal.
„No, to máte hoši blbý!“ a cítila jsem, jak mi ujel koutek rtů. Ne oni, to já jsem to měla blbý, protože jsem se musela zastavit. Jakmile jsem se zastavila, zastavili se všichni. Jirka i jeho pes na mne upřeně hleděli.
Byli jsme už na dohled od auta, a tak jsem si myslela, že naberu směr, rozloučíme se a půjdu domů. Jenže Jirka pronesl „Nebylo by možné … no, nemohl bych tě poprosit, že bys ho na víkend pohlídala ty?“
Zalapala jsem po dechu „No to ne, nevím, kam bych ho dala,“a oči najednou nejroztomilejšího afgánského chrta se zapíchly do mých očí.
Než jsem se stihla rozkoukat, Jirka otevřel kufr vozu, kde měl batoh s granulemi a miskou na vodu.
„On není náročný, stačí mu málo. Dvakrát denně jít ven, tady máš granule a nech mu plnou misku vody, on se napije, až bude chtít. Kde bydlíš, abys se s tím nemusela tahat?“ pronesl novopečený nápadník.
Tak to tedy nebylo vůbec dobrý. Co teď, rozpaky a divné pocity selhání. „No jo, jenže já mám kočky a nemůže být v bytě, to nejde!“ odpověděla jsem. Jenže chrtík si myslel úplně něco jiného. Najednou jsem se mu náramně zalíbila.
„A teď babo raď, co teď?!“ prolétlo mi hlavou. Na jednu stranu mi bylo psa líto, ale na druhou stranu jsem byla zaskočená snad i Jirkovou drzostí. A navíc, jaký že to má vztah ke svému psu, když je schopný jej svěřit někomu, koho ani nezná a vidí ho po prvé v životě.
No na jednu stranu mi bylo psa docela líto, ale hlavou mi prolétl celý breviář pro a proti. Výsledek byl napsán velkými písmeny a zněl „holka, zdrhej“.
Ano, omluvila jsem se a zároveň se i vymluvila a nechala jsem je svému osudu. Navrhla jsem kontakt na blízký psí útulek, kde by Jirkovi možná mohli psa pohlídat, ale já rozhodně nebyla schopná a ochotná optimálně zajistit náhradní podmínky pro víkendový psí hotel.
Cestou domů jsem nebyla už ani tolik zaskočená, jako vytočená a ani jsem nevnímala své okolí. Vím, že to zkusil, protože mu to už někdy v minulosti vyšlo s jinou perspektivní seznamkovou známostí.
Dodnes nevím, jestli to byl od něho skutečný projev zoufalého chování anebo předem promyšlený úmysl. V zásadě je to dnes už jedno, protože tenkrát dostal červenou kartu a tím skončila taktika citové tančení.
Tak příště zase něco ze života a mějte se tak, jak chcete!
