Článek
Lepkavě sladce se člověk namotá do kokonu z cukrové vaty poblázněného Amora. Zcela svobodně jsem si nasadila obyčejné růžové brýle. A to i přesto, že vím o své slabozrakosti. Proto jsem neviděla tisíce malých rarášků, kteří mi nemávali na pozdrav, ale zběsile kolem sebe plácali výstražnými červenými vlajkami.
Takže se dá říct, že si na sebe každým dnem více zvykáte a učíte se sobě navzájem. Proto je přirozené, že si naplánujete společnou víkendovou akci a přijmete pozvání na oslavu narozenin jeho kolegy z práce. Neexistuje žádná pochybnost či důvod se stranit poznávání blízkého okolí obou partnerů.
S vidinou zahradní grilovačky a v představách o romantickém víkendu mávám velkoměstu a vyrážím se svým panem Slaďoušem někam na neprobádané území. Vyzbrojena repelenty a teplým oblečením, kdyby mi náhodou byla zima. A to ještě vezeme pivo, marinované maso, chleba a chlebíčky, několik druhů pomazánek pro případ, kdyby tam náhodou někdo trpěl hladem.
Dojeli jsme na místo, pohoda, klídek, tabáček. Nic, co by se chytlo na háček a představovačka dopadla stejně jako vždycky. Po třetím podání ruky, jsem zapomněla, jak se jmenoval ten první. No a za partou vysmátých dospěláků nešlo přehlédnout docela početnou skupinku dětí. Podotýkám, že jsem v tom chumlu neznámých lidí byla za jediného vetřelce, kterého nikdo neznal.
A jak to dopadlo?
Pan Slaďouš odjel s kámošem pro sud piva, Katka odjela s Romanou někam pro něco a další holky jednou tam a ta jela pro tamto. Ten odjel pro to a najednou koukám, sedím sama uprostřed altánu s ohništěm uprostřed. V trávě dokola posedávají děti.
A ten nejstarší mi povídá „Teď jsi jako naše nová teta?!“
Vytřeštila jsem oči a ptám se „Jak to myslíš?“
A holčičí hlásek doplňuje „No oni to tak dělají vždycky. Pokaždé tady s náma zůstane nějaká cizí teta.“
„Takže strejda Slaďouš si přes seznamku hledá holky na hlídání dětí!“ Prolétlo mi hlavou.
No taky že jo. Telefony nebral nikdo a strejda Slaďouš byl pro jistotu dočasně nedostupný. Bylo mi prd platný, že mi dají vědět, až si Slaďouš laskavě zapne mobil, anebo se dostane na signál.
„No a teď babo raď! Co já teď tady. Někde u lesa s hromadou cizích dětí, bez auta a sama!“ škodolibě poňoukal vnitřní hlas. V ten okamžik dostal Amor i s celým sborem červenou kartu a růžové brýle letěli tak daleko, kam jen doletět mohli.
„Počkej, až přijede! Tohle mu nedaruju! Se těš Slaďouši!“ A stejně byla odpovědnost silnější než právě probíhající emoční bouře vzteku v kombinaci se zoufalstvím.
„No co, to zvládnu a budu dělat, jakože se nic neděje. Ustála jsem v životě už i horší věci než pohlídat nějakých 14 dětí. Naštěstí nejmladšímu bylo pět a nejstaršímu 13 let.“ Vnitřně si stabilizuji hormonální hladinu.
„A to mi je tady jen tak nechají na krku? Vždyť jsem pro ně cizí ženskou!“ Bublala jsem v nastražené pasti, do které jsem si naběhla.
Zábava, svačina, večeře, večerní hygiena a spát. Poslední dítko konečně usnulo.
Šla jsem si sednout s hrnkem bylinkového čaje na zápraží. Hledíc ke hvězdám, zabalená do huňaté deky a dojídající zbytky od večeře přemýšlím, jestli jsem se nezbláznila.
A jak jsem tak bloumala a všude bylo ticho, usnula jsem. Vzbudil mne příjezd dvou taxíků a značný hlahol společensky unavených dospěláků. Opilecké žvatlání o tom, jak jsou rádi, že jsem „trašně honá“ jsem s úsměvem přešla. Jediné co mne zajímalo, jestli a který z taxíků mne odveze domů. Ani nevím, jestli tam někde pan Slaďouš byl, anebo ještě nebyl. Sbalená jsem byla ve vteřině s pokynem „jeďte už prosím“ .
Pan Slaďouš se ozval až po týdnu. Jestli si myslíte, že došlo na nějaké romantické udobřování se, tak se mýlíte. Kytici růží mi nechal u vchodových dveří i se zbytkem věcí, které jsem si na chalupě ve spěchu zapomněla.
Ona mi totiž volala slečna, která mne našla na sociálních sítích a dozvěděla jsem i víc, než jsem vůbec potřebovala vědět. Tahle slečna shodou okolností totiž Slaďoušovi naletěla stejně jako já o několik let dříve. Pan Slaďouš byl totiž ženatý a narozeniny slavila jeho manželka na jejich chalupě o několik kilometrů dál. A dospěláci měli za to, že jsem placenou službou au-pair.
Pomsta by možná byla sladká, ale neměla jsem náladu se zdržovat s obyčejnými růžovými brýlemi. Pořídila jsem si totiž brýle dioptrické a raráškům jsem posbírala všechny červené vlajky. Však oni si stejně pořídí na příště nějaké nové. Vím to, protože jim věřím a po této epizodě je nepřehlížím.
Tak příště zase něco ze života a mějte se tak, jak chcete!
