Článek
Není to tak dlouho, co celý národ žil svou pandemickou karanténou. Možná to byl osud nebo sociální izolace anebo to tak mělo být. Založila jsem si profil na online seznamce. Nehledala jsem nic konkrétního, snad jen nějakou formu zábavy a únik z tmavé reality.
A že to tedy vážení zábava byla! Užila jsem si hodně legrace a získala mnoho námětů na ještě hodně příběhů. Ale dnes chci psát o tom, jak jsem jela na první rande s mužem, který je mi dnes velmi dobrým, vlastně nejlepším přítelem a kamarádem.
Vždycky jsem byla tak trochu rebel a obvykle jdu proti proudu. Co zákaz, to výzva. Proto jsme se velmi brzy domluvili, že se potkáme. Byla to úžasná výzva v době všeobecného strachu z virové pandemie. Dnes a ani jindy bych za neznámým mužem a zejména k němu domů na víkend nejela. Ale tenkrát se splašila i ta nejpomalejší molekula v mém těle a každý neuron měl nutkavou sílu zlikvidovat zastaralá spojení a vytvořit něco fantasticky nového. Příčina = sociální izolace, podnět = lovebombing, důsledek = letíš a ani nevíš kam. Z čerstvé padesátnice jsem se na několik týdnů transformovala do osmnáctky lusknutím prstů.
A chtěla jsem, abych na prvním rande zanechala ten nejlepší dojem a zároveň působila lehce sexy. Dobře se řekne a komplikovaně se realizuje, když je většina obchodů s konfekcí z důvodu pandemických opatření uzavřena. Ti šikovnější obchodníci se přeorientovali na sortiment, který bylo možné prodávat. Takže vedle potravin bylo možné zakoupit roušky a tanga…ehm, bavlněné bombarďáky, silonky nahradil sortiment huňatých froté zdravotních fuseklí.
Ještě jsem si mohla nakoupit „naslepo“ prostřednictvím e-shopů.
Takže nadešel den setkání a vyrazila jsem. První kontrola mezi okresy, proběhla v pořádku stejně jako další. Jenže jsem zabloudila. A navigace mne táhla po nějakých okreskách. Měla jsem divné podezření, že mne vede někam ke stáji s dobytkem.
Samozřejmě, že došlo na mou oblíbenou cestovatelskou tradici, kterou trpím již od dětství. Protože jakmile nasednu do dopravního prostředku a trvá-li cesta přibližně hodinu, musím jít „na malou“, a tak to i bylo.
Jenže někde mezi poli a tam, kde bylo po kotníky sněhu nemůžeš jen tak zajet ke škarpě a odskočit si. Zejména, pokud máš kozačky na vysokém jehlovém podpatku. A ještě se jít dobrovolně vyválet do prosolené sněhové břečky, protože víš, že v kozačkách jakžtakž udržíš balanc za sucha.
To už jsem držela kolena pevně u sebe, když jsem se blížila k čerpací stanici. Bylo mi lhostejné, kde a jak zaparkuji. Jediné, co jsem vyhlížela a zajímalo mne, byl vchod na dámské WC.
Naproti benzince byla nějaká fabrika a asi jim zrovna padla, protože u každého jednoho stojanu stálo auto s mužským, který právě tankoval. Už můj příjezd, ehm, spíš přistání splašence, kterému právě selhala vztlaková klapka, upoutal pozornost většiny z nich.
Nic moc jsem se nerozmýšlela, otevřu dveře, vystrčím nohu z auta … oooulala… to už pánové zapomněli, že tankují. Druhá noha, postavím se… aaach… ty čínské tmavé samodržící silonky! Gumičky na levé noze se ze záhadných důvodů povolily a celá silonka mi sjela až k podpatku. Obnažila se moje celá bílá do dálky zářící noha!
V ten moment jsem zapomněla, že nutně potřebuji na záchod. Nenápadně, ale bleskově jsem silonku nahrnula zpátky a s chůzí pajdavé stařeny jsem se doklopýtala k obsluze, abych si půjčila klíče od WC. Podivně se usmívalo všechno mužského rodu, co tam daleko široko bylo, a já zajela za dveře s panenkou.
„No přeci nepojedu za šamstrem na první rande v obyčejných silonkách!“ pomyslela jsem si a snažila jsem se kapesníčkem přesvědčit gumičky, že zkrátka musí držet. Operace skončila a konečně jsem opouštěla prostor WC.
Otevřu dveře a málem jsem nakopla kýbl s vodou na podlahu! Za dveřmi stála paní, která nutně musela vytírat podlahu právě tam, kde jsem byla. No asi musela dodržet přesný harmonogram úklidu.
Šťastně jsem dojela na své první rande s mužem ze seznamky. Sympaťák mne uvítal větou: „Nevěděl jsem, že máš něco s nohou!“ Kulhala jsem, protože jsem si nenápadně přidržovala padající silonku. Furt bylo lepší ji mít než nemít.
A když už jsem si samodržící silonky konečně svlékla s myšlenkou, že si obléknu klasické silonky, přišel můj nový šamstr s tím, že mi pořídil dárek na uvítanou. Ano fungl nové samodržící silonky, ale polské.
Oblékla jsem si je a to už jsem se musela smát. Ach, jak přenádherné a sexy nadkolenky!
Nejsem žádná malinkatá princezna a s vysokými podpatky je mi naprosto lhostejné, že bych mohla opravovat letadla ve stoje! Holt konfekci na čahouny je obtížné sehnat i mimo dobu pandemickou a o to těžší to mám, když se má jednat o šarmantně „šikózní“ společenskou událost.
Dodnes si myslím, že jsem v tom ponurém zimním odpoledni zpříjemnila všem zbytek dne. Díky, že jste se jen usmívali!
Tak příště zase něco ze života a mějte se tak, jak chcete!
