Článek
Kdykoliv jsme plánovali rodinný oběd v restauraci, babička odmítla. Jednou ji bolela záda, podruhé tvrdila, že se v podnicích špatně vaří, a potřetí už měla údajně navařeno doma.
Na výletech si vozila chleba se sýrem nebo řízek zabalený v alobalu. Zatímco jsme si sedli do restaurace, ona zůstala na lavičce a tvrdila, že nemá hlad.
Nechápala jsem to. Babička nebyla chudá. Měla slušný důchod, úspory a za nás nikdy nešetřila. K narozeninám dávala štědré dárky a když jsme přijeli na návštěvu, stůl se pod jídlem téměř prohýbal.
Přesto před každou restaurací počítala ceny na jídelním lístku a nakonec prohlásila, že za obyčejný oběd tolik peněz nedá. Považovala jsem to za přehnanou šetrnost.
Na oslavu odmítla přijít
K jejím pětaosmdesátým narozeninám jsme chtěli rezervovat salonek v nedalekém hotelu. Ujistila jsem ji, že všechno zaplatím a ona se nemusí o nic starat.
Babička se však rozzlobila. Řekla, že pokud oslavu uděláme v restauraci, nepřijde. V hádce jsem jí vyčetla, že kvůli několika stokorunám kazí radost celé rodině.
„Peníze s tím nemají nic společného,“ odpověděla.
Teprve tehdy mi vyprávěla, co se jí stalo, když jí bylo deset let.
Jedna polévka pro tři
Babička vyrůstala v padesátých letech se dvěma sourozenci. Její otec onemocněl a rodina několik měsíců žila jen z toho, co vydělala maminka praním prádla a příležitostnou prací u sedláků.
Jednou musela vzít babičku a jejího mladšího bratra do okresního města k lékaři. Autobus zpátky jel až večer a děti měly hlad. Maminka je proto zavedla do malé restaurace poblíž nádraží.
Na tři jídla neměla. Objednala jednu polévku a požádala o dva prázdné talíře, aby ji mohla rozdělit mezi děti.
Číšník se na ni podíval a hlasitě prohlásil, že restaurace není chudobinec. Pokud nemají peníze na tři porce, mají prý uvolnit stůl platícím hostům.
Několik lidí se otočilo. Babiččina maminka se omluvila, vzala děti za ruce a odešla. Zbytek odpoledne seděli v čekárně na nádraží a dělili se o krajíc tvrdého chleba.
„Nejhorší nebyl hlad. Nejhorší bylo, jak se na maminku všichni dívali. Jako by udělala něco špatného jen proto, že neměla peníze,“ řekla mi babička.
Ten pocit nikdy nezmizel
Od té doby se v restauracích necítila dobře. I když měla později dost peněz, před objednávkou ji přepadl strach, že cena bude vyšší, než čekala, nebo že ji někdo poníží. Jídlo doma pro ni znamenalo bezpečí. V restauraci se znovu cítila jako hladová holka u stolu, ke kterému nepatřila.
Její narozeniny jsme nakonec oslavili doma. Uvařili jsme, přinesli slavnostní ubrus a každý z rodiny připravil něco. Babička byla spokojená a já jsem ji poprvé nepřemlouvala, aby „jednou přestala šetřit“.
Dlouhá léta jsem její chování posuzovala podle peněz, které měla dnes. Netušila jsem, že ona pokaždé vstupovala do restaurace s desetiletou dívkou v hlavě, kterou kdysi před cizími lidmi vyhnali od jediné objednané polévky.
