Dovolená v Chorvatsku je pro chudáky? Češi se předhánějí, kdo víc vyhodí za nesmysly.

„Vy jedete zase jenom do Chorvatska?“

Na té otázce je nejzajímavější slovo „jenom“. Bez něj se dva lidé baví o dovolené. S ním už jeden druhému naznačuje, že jeho plány nejsou dost dobré.

Apartmán? Slabota. Vlastní jídlo? Ostuda. Cesta autem? To už si rovnou můžete sednout k rybníku.

A co když by někdo k tomu rybníku opravdu chtěl? Co když mu ke spokojenosti stačí voda, knížka a týden, během kterého po něm nikdo nic nechce?

Z dovolené se v takovém rozhovoru stává přijímací zkouška do společnosti úspěšných. Nestačí říct, že jsme si odpočinuli. Máme dodat destinaci, která ostatním zavře pusu.

Nemyslím si, že takhle uvažují všichni Češi. Vadí mi ale představa, že dražší automaticky znamená hodnotnější. A hlavně že člověk, který utratí méně, musí vysvětlovat proč.

Možná šetří. Možná nechce lítat. Možná se vrací na místo, kde zná každý kámen a těší se na domácí, se kterými se vídá deset let. Ani jeden důvod není méněcenný.

To předhánění navíc nemusí končit dovolenou. Může pokračovat autem, telefonem nebo oslavou narozenin. Jakmile něco kupujeme hlavně proto, abychom nevypadali hůř než soused, naše potřeby už při nákupu nehrají první roli.

A právě to považuji za vyhazování peněz. Ne cenu samotnou, ale ten okamžik, kdy člověk platí za cizí obdiv a pak doma počítá, co si kvůli tomu bude muset odpustit.

Někdo chce vidět Japonsko. Jiný si rád zaplatí hotel, kde nebude celý týden vařit ani uklízet. Pokud mu to stojí za to a může si to dovolit, proč ne?

Nechci obracet snobství naruby a tvrdit, že jediná správná dovolená je levná. Stejně protivné jako pohrdání apartmánem je poučování, že za peníze utracené v hotelu mohl mít člověk něco „užitečnějšího“.

Odpočinek je užitečný. Pohodlí taky. A zážitek, po kterém někdo roky touží, nepotřebuje schválení rodinné rady.

Rozdíl je v tom, jestli si vybírám podle sebe, nebo podle toho, jak bude moje odpověď znít v pondělí v kanceláři.

U dovolené bych se raději ptala, jestli se tam lidem líbilo. Jestli si zaplavali, dobře se najedli a měli chvíli na sebe. Ne zda jejich ubytování splňuje nepsané podmínky společenské prestiže.

A když někdo začne vyprávět o apartmánu v Chorvatsku, není nutné hned přihodit vlastní dražší zájezd. Dá se ho také nechat domluvit.

Člověk, který si užil týden u Jadranu a neutratil víc, než chtěl, se nemá za co stydět. Ani člověk, který zůstal doma. Nikdo nemusí odjíždět dál a platit víc jen proto, aby se vyhnul cizímu úšklebku.

Na otázku „Jak jste se měli?“ totiž cena zájezdu není odpověď.