Článek
Pro učitele je to často jen jednoduchý způsob, jak prolomit ledy. Děti se vrátí po dvou měsících do školy, tak proč si nepovídat o prázdninách?
Jenže zatímco jedno dítě vypráví o moři v Chorvatsku, druhé o aquaparku v Itálii a třetí ukazuje fotky z dovolené v Řecku, v poslední lavici sedí někdo, kdo celé léto nikde nebyl.
A teď má před celou třídou vysvětlovat proč.
Ne každá rodina má na dovolenou
Dospělému připadá jednoduché říct: „Nikde jsme nebyli.“
Pro dítě to ale často jednoduché není.
Ve třídě totiž velmi rychle pochopí, co je považováno za zajímavé a co ne. Jedno dítě bylo u moře, druhé letělo letadlem, další spalo v hotelu s bazénem.
A ono?
Bylo doma.
Možná rodiče celé léto pracovali. Možná neměli peníze ani na týdenní pobyt v Česku. Možná splácejí dluhy, řeší rozvod nebo počítají každou tisícikorunu před začátkem školního roku.
To všechno dítě samozřejmě nemusí říkat.
Stačí, že se začne cítit, jako by jeho prázdniny byly horší.
A tím často i ono samo.
Děti sociální rozdíly vidí velmi dobře
Můžeme si namlouvat, že malé děti peníze neřeší. Řeší je.
Možná neznají výši rodičovského platu, ale velmi dobře poznají, kdo má nový telefon, značkové boty, lyžuje v Alpách a kdo chodí třetí rok se stejným batohem.
Škola má být přitom jedno z mála míst, kde by ekonomická situace rodičů neměla určovat hodnotu dítěte.
Jenže potom přijde učitel před tabuli a během prvních hodin nechá děti veřejně porovnávat, kdo prožil „lepší“ prázdniny.
Samozřejmě neúmyslně.
Právě proto je ale ta otázka tak necitlivá.
„A vy jste nikde nebyli?“
Ještě horší může být následná reakce.
Dítě řekne, že bylo celé léto doma, a dostane otázku:
„A vy jste opravdu nikam nejeli?“
Možná je míněná pouze ze zvědavosti.
Dítě v ní ale může slyšet úplně něco jiného:
To je divné. Ostatní někam jezdí. Vy ne.
A před dvaceti spolužáky není právě příjemné vysvětlovat, že rodiče na dovolenou neměli peníze.
Stejně jako není příjemné vysvětlovat, že táta odešel, maminka celé léto pracovala na směny nebo že rodina místo dovolené platila rozbitou pračku.
Učitel nic z toho nemusí vědět.
A právě proto by se na to neměl před celou třídou ptát.
Přitom stačí otázku položit jinak
Nikdo neříká, že se ve škole nesmí mluvit o prázdninách.
Stačí přestat spojovat hezké léto s cestováním a penězi.
Místo „Kde jste byly?“ se dá zeptat:
„Co nejlepšího jste o prázdninách zažily?“
Najednou může jedno dítě vyprávět o moři a druhé o tom, jak s dědou stavělo budku pro ptáky. Někdo řekne, že se naučil jezdit na kole. Jiný, že celé léto chodil se psem k rybníku.
A nikdo nemusí veřejně dokazovat, kolik peněz jeho rodiče měli na dovolenou.
To je ten rozdíl.
Škola by neměla hned první den dětem ukazovat, kdo má víc
Dospělí někdy podceňují, jak snadno se dítě začne stydět za věci, které vůbec nemůže ovlivnit.
Za malé bydlení. Za staré oblečení. Za auto rodičů. Za to, že nedostalo nový telefon.
Nebo za to, že celé léto nikam nejelo.
Otázka „Kde jste byly o prázdninách?“ možná vypadá jako naprosto nevinná školní tradice.
Jenže tradice není automaticky dobrá jen proto, že ji opakujeme každý rok.
A pokud existuje způsob, jak se dětí zeptat tak, aby žádné z nich nemuselo hned první školní den přemýšlet, jestli se má za svou rodinu stydět, pak opravdu není důvod dál používat otázku, která přesně tohle způsobí.
