Článek
Učitelka bere měsíčně tolik, co tři uklízečky dohromady. A pořád slyšíme, že si stěžuje, jak málo bere.
Ne, nejsem cynická. Jsem jen naštvaná. A už mě nebaví to ticho kolem faktu, který všichni víme, ale nikdo nahlas neřekne: některé profese jsou nadhodnocené. A jiné jsou v roli novodobých otroků. Jedna skupina sedí ve sborovně, usrkává kafe a debatuje o metodických pokynech. Druhá klečí s hadrem u záchodů, za směšný plat, bez úcty, bez poděkování.
A hádejte, která z nich si stěžuje častěji?
Vítejte v Česku
Učitelka po fakultě s průměrným přístupem a unylým hlasem si sáhne klidně na 45 až 50 tisíc. Protože tabulky. Protože délka praxe. Protože papír z pedagogické fakulty. A protože učí.
Uklízečka? Pokud se neplazí po čtyřech dvanáct hodin denně ve státní instituci, kde se aspoň trochu drží tabulek, bude ráda za 18 tisíc čistého. A to i když si denně ničí záda, ruce a důstojnost. Dělá práci, kterou by 99 % lidí nikdy dělat nechtělo. Ale ocenění nula.
Společnost, která považuje hygienu za samozřejmost a učitelku za polobožskou bytost, má problém. Učitelé nejsou víc než uklízečky. Jen mají silnější odbory a lepší PR.
Učitelé nejsou nedotknutelní. A jejich platy taky ne.
Nechci snižovat roli kvalitních učitelů. Znám pár takových, kteří si své peníze zaslouží. Ale pak je tu většina. Průměrní lidé, kteří jedou podle osnov, kteří odpočítávají dny do důchodu, kteří se třesou na letní prázdniny a vánoční volno. A kteří mají pocit, že je jim svět dlužen.
Nikdo se přitom neptá, jak to, že ve školách bývá víc stížností na aroganci, nezájem nebo zastaralé metody než ve firmách na uklízečky. A taky se nikdo neptá, proč je běžné, že si uklízečka odnese domů víc fyzických bolestí než kantor, který celé odpoledne opravuje písemky v kavárně.
Důstojnost za směšnou cenu
Nikdy nezapomenu, když jsem slyšela, jak si jedna paní učitelka v obchodě stěžovala, že „už aby byly ty prázdniny, že tohle se prostě nedá“. Vedle ní stála uklízečka z té samé školy. Mlčela. Měla unavené oči a sedřený prst na ruce. A v košíku rohlíky, tavený sýr a levnou šunku. Přesně takhle vypadá realita. Jedna si stěžuje, druhá drží pusu a maká.
Ale veřejná debata? Ta se točí jen kolem učitelů. Jak potřebují víc peněz, jak je práce náročná, jak je nikdo nechápe. A uklízečky? Neviditelné ženy, které nesmí zapomenout přeleštit kliky, jinak budou řeči.
Když máš diplom, nemusíš mít svědomí
Ve školách dnes nejsou důležité jen učební výsledky, ale taky ego učitelů. Jak si je dovolíš zpochybnit, jsi drzý rodič. Jak se dítě ozve, je rozmazlené. Jak odmítneš zaplatit další pomůcky, jsi asociál.
Ale uklízečka? Ta kdyby odmítla vytřít třetí patro, letí. Žádné diskuze, žádné výmluvy. Možná by si někteří učitelé měli ten mop taky jednou zkusit. Jen tak pro představu, kolik pokory stojí život bez diplomu.
Víc než o platy jde o postoj
Tenhle článek není o tom, že by učitelé měli brát méně. Ale o tom, že se v téhle zemi dělá hrozně moc povyku kolem lidí, kteří mají hlas, zatímco ti ostatní makají v tichu.
Děláme, že uklízečky neexistují. A učitelé berou trojnásobek. V tichu. Se souhlasem všech. Protože tak je to přece správně. Nebo ne?
