Článek
Jsem unavená z jedné nekonečné písničky: „My jsme si to odžili, my si zasloužíme úctu.“ Zní to vznešeně. Skoro posvátně. Jenže realita, kterou denně vidím, je úplně jiná. Povýšenost. Pohrdání. Arogance. A pocit, že svět má povinnost se klanět jen proto, že někdo zestárl.
Úcta se u nás změnila v jednostranný nárok. Mladší mají mlčet, ustupovat, platit, omlouvat se za svou existenci. A ideálně ještě děkovat.
Úcta není o věku. Úcta je o chování
Nikdy jsem neměla problém s respektem ke stáří. Mám ale problém s lidmi, kteří si pletou šediny s morální nadřazeností. Věk není autorita. Chování ano.
Když na mě někdo křičí v obchodě, strká do mě v MHD, uráží prodavačky, komanduje cizí lidi a tváří se, že mu všechno projde, tak promiňte, za tohle si respekt fakt nezaslouží. A je úplně jedno, kolik mu je let.
Fronty, tramvaje a pocit nároku
Vidím to denně. Bezostyšné předbíhání ve frontách. Řvaní v tramvaji, že jim někdo musí okamžitě uvolnit místo. Bez pozdravu, bez slušnosti. A když se to nestane hned? Přijde morální kázání o zkažené mládeži bez hodnot.
Ironie je, že právě tihle lidé si nejvíc stěžují na nedostatek respektu.
Vy mladí nic neumíte. Ale kdo nás to nenaučil?
Další oblíbená věta: „Vy byste bez nás nebyli nic.“ Možná. Ale kdo nás vychoval? Kdo nastavoval naše hodnoty? Kdo nás učil, jak se k sobě chovat?
Pokud dnes někteří mladší nemají empatii, možná by stálo za to méně mentorovat a víc se podívat do zrcadla. Úcta se totiž nepředává křikem a výčitkami.
Úcta se nedá vynutit
Nechci házet všechny seniory do jednoho pytle. Znám mnoho starších lidí, kteří mají víc noblesy a lidskosti než polovina národa. A víte, co je spojuje? Nikdy nekřičí, že chtějí úctu. Prostě ji mají.
Úcta není automatický nárok. Není dědictví. Každý den se znovu potvrzuje, nebo ztrácí. Bez ohledu na věk.
A dokud část důchodců nepochopí, že respekt funguje obousměrně, bude mezi generacemi jen víc vzteku a ticha.
