Článek
Kolik babiček a dědečků slyšíme říkat: „Já dětem a vnukům nedokážu nic odepřít.“ A tak se kupují hory hraček, sladkosti, zbytečné dárky k svátku, narozeninám, Vánocům – a vlastně pořád. Je to milé? Možná. Ale zároveň je to finanční sebevražda. Vnoučata na hračky zapomenou, vnukům je úplně jedno, kolik stála jejich nová kšiltovka, ale babička pak sčítá drobné, aby si mohla koupit rohlíky a máslo. Místo aby si někdo přiznal, že to byla čistá finanční hloupost, raději se svalí vina na stát. „Důchody jsou malé.“ Ano, jsou. Ale kdyby si lidé dokázali odkládat, kdyby přemýšleli o budoucnosti, nemuselo by to být tak tragické.
Kultura „hlavně ať je to hezké“
Dnešní důchodci vyrostli v době, kdy se žilo od výplaty k výplatě. Utratilo se, co přišlo, a víc se neřešilo. Spoření? To bylo pro boháče. Investice? Cizí slovo. A tak se každý měsíc začínalo od nuly, někdy dokonce s půjčkou na něco „nutného“. Jenže právě tahle mentalita se podepsala na jejich stáří. Není z čeho brát, protože se všechno projedlo. Ale místo toho, aby si někdo řekl: „Ano, dělali jsme chybu,“ ukazuje se prstem na vládu, na systém, na kohokoliv jiného.
Důchod není zlatý důl
Nikdo netvrdí, že český důchod je luxus. Ale také to není žádné překvapení. Celý život se ví, že penze od státu nikdy nikoho nezajistí na úrovni. Jenže spousta lidí se rozhodla spoléhat na stát, místo aby něco podnikla. „Vždyť on se někdo postará.“ A tak se žilo. Nová sedačka? Proč ne. Nová televize na splátky, i když ta stará funguje? Samozřejmě. Nejnovější telefon pro vnoučata? Jasně. A pak, když přijde první důchod, přijde šok. Najednou to nestačí ani na základní životní potřeby. Jenže to není vina státu. To je vina naivní víry, že životní styl, kdy utratím všechno hned, se nikdy nevrátí jako bumerang.
Výmluvy na všechno
„My jsme nemohli šetřit.“ Nesmysl. Každý mohl odložit aspoň něco. Ale je pohodlnější utratit všechno a pak fňukat, že není. „My jsme neměli možnosti.“ Možná ne tolik, kolik má dnešní generace, ale rozhodně byly. Stačilo chtít. Jenže pohodlnější bylo koupit si další nesmysl, než se uskromnit a myslet na budoucnost. Ať se lidé podívají kolem sebe: i mezi důchodci najdete ty, kteří mají našetřeno, kteří si dokázali vytvořit rezervu. A pak druhou skupinu – ty, co si mysleli, že se to zařídí samo.
Dvojí tvář stáří
Na jedné straně jsou senioři, kteří si dokázali vytvořit úspory, žijí skromně a vycházejí, protože celý život počítali s tím, že stáří není období hojnosti. Na straně druhé stojí ti, kteří čekají, že se o ně někdo postará, že stát přidá, že děti založí. Jenže děti mají vlastní životy, stát má prázdnou kasu a nikdo není povinen žehlit chyby, které si člověk nasekal sám. Ano, zní to tvrdě. Ale přesně v tom je rozdíl mezi těmi, kdo ve stáří zvládají důstojně, a těmi, kdo pořád jen naříkají.
