Článek
Ve firmě jsem pracovala od svých sedmatřiceti let. Začínala jsem jako fakturantka, později jsem převzala objednávky, reklamace i komunikaci s největšími zákazníky. Většinu postupů jsem měla v hlavě, protože vznikaly postupně a nikdo je nikdy pořádně nesepsal.
Když se přiblížil termín mého odchodu do důchodu, měla jsem jasno. Chtěla jsem skončit, odpočinout si a pomáhat dceři s vnoučaty. Dokonce jsem si už koupila pobyt v lázních.
Měsíc před plánovaným odchodem si mě zavolal ředitel. Tvrdil, že za mě nemají náhradu a firma by se bez mé pomoci dostala do vážných problémů. Prosil mě, abych zůstala alespoň do konce roku.
„Takové zkušenosti se nedají nahradit ze dne na den,“ řekl mi.
Jeho slova mě potěšila. Souhlasila jsem tedy, že svůj odchod odložím.
Začala jsem předávat úplně všechno
Krátce nato nastoupila nová kolegyně Klára. Vedení mi vysvětlilo, že mi má pomáhat a postupně převzít část jednodušší agendy. Každý den seděla vedle mě a zapisovala si, jak řeším objednávky, podle čeho poznám problémového zákazníka nebo komu volám, když se zásilka ztratí.
Na žádost ředitele jsem vytvořila také podrobný manuál. Sepsala jsem kontakty, pracovní postupy, vzory odpovědí i výjimky, o kterých vědělo jen několik dlouholetých zaměstnanců.
Pracovala jsem často přesčas, protože jsem současně musela plnit vlastní povinnosti a zaučovat Kláru. Říkala jsem si, že je to moje poslední služba firmě, ve které jsem strávila velkou část života.
Nenapadlo mě, že právě tím připravuji vlastní místo ke zrušení.
E-mail přišel v pátek odpoledne
Tři měsíce po rozhovoru s ředitelem mi v pátek krátce před pátou hodinou přišel e-mail od personálního oddělení. Stálo v něm, že kvůli organizační změně už firma mou pozici nepotřebuje. V pondělí jsem se neměla dostavit do práce a potřebné dokumenty mi měl přivézt kurýr.
Nejdřív jsem si myslela, že zpráva přišla omylem. Volala jsem řediteli, ale telefon nezvedl. Odpověděl až večer krátkou zprávou, že ho situace mrzí, ale rozhodnutí přišlo od nového vedení.
Klára mezitím dostala přístup ke všem mým složkám a převzala celou agendu. Firma potřebovala jen získat čas, abych jí předala vše, co za sedmadvacet let nikdo jiný nezaznamenal.
Nejhorší nebyla ztráta práce
O zákonné peníze ani nárok na důchod jsem nakonec nepřišla. Po poradě jsem vyřešila potřebné dokumenty a do důchodu odešla jen o několik měsíců později, než jsem původně plánovala.
Mnohem víc mě zasáhl způsob, jakým se mnou firma jednala. Kdyby mi na začátku řekli, že potřebují tři měsíce na předání práce, pravděpodobně bych jim stejně pomohla. Nemuseli předstírat, že jsem pro ně nenahraditelná a že se mnou počítají až do konce roku.
Po téměř třech desetiletích jsem nedostala osobní poděkování, rozloučení ani obyčejný telefonát. Jen e-mail, ve kterém stálo, že moje pozice už není potřebná.
