Článek
S manželem jsme nikdy nebyli chudí, ale žili jsme úsporně. Na dovolenou jsme jezdili pod stan nebo na chatu, oblečení kupovali ve slevách a každou mimořádnou odměnu odložili.
Když dcera kupovala byt, dali jsme jí tři sta tisíc. Synovi jsme podobnou částkou pomohli s rekonstrukcí domu. Nikdy jsme nechtěli, aby nám peníze vraceli. Byli jsme rádi, že dětem usnadníme začátek.
Po odchodu do důchodu jsme měli splacený byt, slušnou rezervu a žádné dluhy. Přesto jsme dál žili stejně. Člověk si na odříkání zvykne natolik, že se začne bát utratit i peníze, které celý život šetřil právě na později.
Pak manžel skončil na několik dní v nemocnici. Nebylo to nic smrtelného, ale poprvé jsme si naplno uvědomili, že „jednou“ nemusí trvat věčně.
Sto dvacet tisíc? To jste se zbláznili?
Vždycky jsme chtěli vidět Island. Našli jsme poznávací zájezd pro dva, který stál se vším téměř 120 tisíc korun.
Neobjednali jsme ho bez rozmyslu. Spočítali jsme rezervu, budoucí výdaje i peníze na případnou péči. Mohli jsme si cestu dovolit.
U nedělního oběda jsme to oznámili dětem. Čekala jsem překvapení, možná radost. Dcera položila vidličku.
„Za týden dovolené dáte sto dvacet tisíc?“
Syn připomněl, že bude jednou potřeba opravit střechu na našem domě po rodičích. Dcera zase mluvila o tom, že její děti budou brzy studovat.
„Myslela jsem, že šetříte pro rodinu,“ řekla.
V tu chvíli mi došlo, že slovem rodina už nemyslí nás.
Naše peníze už považovali za dědictví
Děti tvrdily, že nám nechtějí nic zakazovat. Pouze jsme se prý mohli rozhodnout zodpovědněji. Levnější pobyt u moře by nám údajně udělal stejnou radost a zbytek peněz mohl pomoci vnoučatům.
Jenže o tom, co nám udělá stejnou radost, rozhodovaly za nás.
Nešlo o obavu, že po návratu nebudeme mít na léky nebo na energie. Měli jsme dostatečnou rezervu. Vadilo jim, že každá koruna utracená za náš život jednou nebude už součástí jejich dědictví.
Manžel se mě večer zeptal, zda zájezd nezrušíme. Poprvé jsem řekla ne.
Na Island jsme odjeli
Viděli jsme gejzíry, vodopády i černé pláže. Manžel se po letech smál jako kluk a já si uvědomila, kolik věcí jsme si odpírali ze strachu, že bychom mohli být považováni za nezodpovědné.
Po návratu byly děti několik týdnů chladné. Pak se život pomalu vrátil do běžných kolejí. Fotografie z cesty ale doma vystavujeme dodnes.
Dětem jsme dali vzdělání, zázemí i velkou část svých úspor. Udělali jsme to rádi. Neznamená to však, že jsme povinni zemřít s co nejvyšším zůstatkem na účtu.
Rodiče by neměli rozhazovat všechno a potom očekávat, že jejich stáří zaplatí děti. Stejně tak ale děti nemají právo brát každou radost rodičů jako ztrátu ze svého budoucího dědictví.









