Tchyně mě obvinila, že jsem jí sebrala mobil. Když ho našla, jen pokrčila rameny.

Nejdřív přišlo ticho. To podezřelé, nepříjemné ticho, ve kterém už cítím, že se něco chystá. Pak tchyně zvedla oči a pronesla větu, která se tvářila jako otázka, ale zněla jako obžaloba: „Kde je můj mobil? Já ho měla tady.“

Ještě jsem se nadechla k normální reakci. „Podíváme se, třeba spadl.“ Jenže ona nehledala. Ona potřebovala viníka. A viník jsem byla já. Stačil jeden pohled, jedno zvednuté obočí, jeden povzdech. V tu chvíli se v místnosti změnil vzduch. Najednou to nebyla ztracená věc. Najednou to bylo podezření.

Tohle není o elektronice. Tohle je rodinná politika. Někteří lidé milují situace, kde můžou ukázat, že mají moc rozhodovat o tom, kdo je „hodný“ a kdo „podezřelý“. Ztracený mobil je ideální: drama, pozornost, příběh pro ostatní. A hlavně možnost říct beze slov: „Já vím svoje.“

Nejhorší na tom nebylo, že se spletl člověk. Spletete se každý. Nejhorší bylo, jak rychle a sebejistě mě postavila do role zlodějky. Bez důkazu, bez otázky, bez vteřiny pochybnosti. V rodině, kde se má člověk cítit bezpečně, jsem najednou seděla na lavici obžalovaných.

Mobil byl v její kabelce. V postranní kapse, kam běžně člověk nekouká. Našla ho, vytáhla a místo omluvy udělala to gesto, které mě dokáže vytočit víc než samotné obvinění: pokrčila rameny.

Jako by se nic nestalo. Jako by mi právě nehodila na hlavu nenápadné obvinění. Jako by nenaznačovala, že jsem první podezřelá, když se jí něco ztratí.

To pokrčení ramen není nevinnost. Je to demonstrace. „Neomluvím se. Nemusím. Ty to přežiješ.“

Omluva by znamenala uznat, že se zachovala nespravedlivě. Že mě ponížila. Že to přehnala. A některé tchyně radši budou ostatním křivdit, než aby přiznaly vlastní chybu. Proto se hraje divadýlko „ž se nic nestalo“. Jenže ono se stalo. A když to nechám bez reakce, učím ji tím, že to může zopakovat.

Nechci křičet. Nechci drama. Chci jen základní respekt. A ten se někdy získává jedinou větou: „Obvinila jste mě. Bylo to nepříjemné. Očekávám omluvu.“

Krátké, jasné, bez vysvětlování. Protože já nejsem podezřelá. Jsem dospělý člověk. A jestli někdo nedokáže říct obyčejné „promiň“, pak problém není moje „přecitlivělost“. Problém je jeho charakter.