Článek
Kolega Tomáš přicházel před devátou a v 16:59 už si oblékal bundu. Když mu někdo těsně před koncem pracovní doby přinesl další úkol, bez rozpaků odpověděl, že se na něj podívá ráno.
„Práce nikam neuteče,“ říkával.
Vedoucí jeho přístup obdivoval. Tomáš měl dvě děti, chtěl s nimi večeřet a několikrát týdně chodil sportovat. Na poradách byl dáván za příklad člověka, který má zdravě nastavené priority a nenechá se firmou semlít.
Já obvykle zůstávala déle. Dokončovala jsem podklady, odpovídala klientům a opravovala chyby, které se objevily na poslední chvíli. Nikdo to nekomentoval. Bralo se jako samozřejmost, že práci prostě dodělám.
Pak jsem začala odcházet včas také.
Nemohl by dítě vyzvednout manžel?
Dcera začala chodit na kroužek a já ji potřebovala dvakrát týdně vyzvednout. Svoji práci jsem měla hotovou, schůzky naplánované a nikomu po mně nic nezůstávalo. V pět jsem proto vypnula počítač.
Hned druhý týden si mě zavolal vedoucí. Všiml si prý, že poslední dobou spěchám domů a nejsem tolik k dispozici týmu.
Připomněla jsem mu, že Tomáš odchází ve stejnou dobu každý den.
„Tomáš má malé děti,“ odpověděl.
Chvíli jsem čekala, zda mu dojde, co právě řekl. Nedošlo. Když jsem poznamenala, že také odcházím za dítětem, zeptal se, jestli by ji nemohl vyzvedávat manžel.
Tomáše se nikdo neptal, proč děti nevyzvedne jeho žena. Když se o ně postaral on, byl moderní a zodpovědný otec. Když jsem se o vlastní dítě postarala já, byla jsem zaměstnankyně, která přenáší soukromé problémy do práce.
Přesčasy se nepočítaly, odchody ano
Začala jsem si zapisovat skutečně odpracovaný čas. Během následujícího měsíce jsem měla jedenáct hodin navíc. Tomáš odešel včas každý den a jednou si vzal celé odpoledne volno.
Při hodnocení jsem přesto dostala poznámku, že bych měla projevit větší flexibilitu. Položila jsem na stůl svůj přehled a požádala vedoucího, aby mi přesně ukázal, kdy jsem nesplnila úkol nebo ohrozila projekt.
Žádný takový případ nenašel. Vadil pouze pohled na ženu, která v pět vstala od počítače a bez provinilého vysvětlování odešla.
Od mužů se totiž očekává, že si svůj čas ochrání. Od žen, že ho rozdají. Nejprve dětem a domácnosti, potom kolegům, klientům a firmě. A ještě se u toho budou tvářit vděčně.
Pracovní doba není morální zkouška
Od té doby odcházím včas bez omluv. Pokud nastane skutečně mimořádná situace, zůstanu. Běžnou neschopnost už ale nezachraňovat neplánuju.
Někteří kolegové mě začali považovat za méně ochotnou. Zajímavé je, že o Tomášovi dál mluví jako o frajerovi, který ví, co je v životě důležité.
Nezlobím se na něj. Hranice si nastavil správně a ostatní je respektovali. Jen chci stejný metr.
