Článek
Říkala jsem si, že je to jen láska. Že chce, abych byla krásná. Ale pak jsem si všimla, že za tím není obdiv. Je za tím kontrola. Manipulace. A stydím se, že mi trvalo tak dlouho, než jsem si to přiznala. Roky jsem si myslela, že „jen vybírá, co se mu líbí“. Ale když vám dospělý chlap třikrát zakáže stejnou sukni, protože „je moc krátká“, a u výstřihu zhodnotí, že „tohle je na jeho manželku nevhodné“, začínáte chápat, co se děje.
Ze začátku to vypadalo jako zájem
Každý vztah má svoje. Někdo řeší peníze, někdo tchyni, my jsme od začátku řešili šatník. Když jsme spolu začali chodit, lichotilo mi, že má tak jasný vkus. Přinesl mi šaty, vybral boty, vyznal se v barvách. Kamarádky záviděly. Jenže časem začal komentovat úplně všechno.
„Tohle si neber, vypadáš v tom lacině.“
„Tuhle halenku sis vzala i posledně, co si lidi pomyslí?“
„Na večírek s výstřihem? To se na vdanou ženu nehodí.“
A já? Já jsem mu chtěla vyhovět. Tak jsem se převlékla. Znovu. A znovu.
Převlékala jsem se jako hadr bez názoru
Čím víc jsem se mu snažila zavděčit, tím víc přitahoval smyčku. Nešlo jen o to, co si obléknu. Šlo o to, jestli to on schválí. Jestli ne, nebyl klid. Byl tichý bojkot. Výčitky. Mlčení. Pasivní agrese.
Jednou jsem měla domluvený večer s kamarádkami. Vzala jsem si něco, v čem jsem se cítila skvěle – krátké černé šaty, výrazné náušnice. Sebevědomá. Sexy. Ale ještě než jsem za sebou zavřela dveře, ozvalo se: „Takže budeš courat po městě jako nějaká šlapka?“
Zůstala jsem stát. Překvapená. Uražená. A hlavně naštvaná. V tu chvíli mi to došlo. Můj muž si mě nevybral kvůli tomu, kým jsem. On si mě chtěl přetvořit. Oblečenou k obrazu svému. Decentní. Tichou. Nenápadnou. Hlavně, ať nevzbuzuju pozornost. Hlavně, ať ho neohrožuju.
Už mu neschvaluju svoje tělo
Měla jsem na výběr: dál hrát tuhle hru, nebo si znovu stoupnout před zrcadlo – sama za sebe. Vybrat si to, co se líbí mně. Oblečení, které není určené ke schválení. Sukni, která mi připomíná, kdo jsem. Ne jeho, ale sebe.
Poprvé jsem odešla bez dovolení. Bez komentáře. Bez výčitky svědomí.
A víte co? Svět se nezbořil. Ale já se konečně začala stavět zpátky na nohy.
Nejsem loutka. Nejsem figurína. Jsem žena
Oblečení je identita. A když vám někdo odmítá dovolit se obléknout po svém, je to jako by vám nedovolil být.
Neříkám, že se máme navzájem ignorovat. Ale jakmile musíte obhajovat vlastní svetr, vlastní šaty, vlastní styl – přestává jít o názor a začíná jít o moc. O kontrolu. O to, že váš muž potřebuje mít navrch i v tom, co vám zakrývá stehna.
A jestli mu připadá moje sukně krátká? Ať si klidně zírá. Ale nebude mi diktovat, co si smím a nesmím vzít. Nejsem jeho služka. Nejsem jeho panenka.
Jsem žena. A sakra – mám vlastní skříň. A už ji nikomu nedám.
