Článek
S Richardem jsme se poznali, když mi bylo třiatřicet let. Oba jsme měli za sebou nevydařené vztahy a vlastní zaměstnání. Já pracovala jako ekonomka, on podnikal ve stavebnictví.
Peníze pro mě vždycky představovaly jistotu. Od mládí jsem pravidelně spořila, neměla dluhy a snažila se žít podle svých možností.
Richard byl pravý opak. Vydělával dobře, ale také hodně utrácel. Kupoval drahá auta, jezdil na dovolené a rád investoval do nových podnikatelských projektů.
Krátce před svatbou přišel s návrhem, abychom měli oddělené majetky.
Smlouvu chtěl především on
Richard tehdy tvrdil, že nechce riskovat, aby případné problémy jeho podnikání ohrozily moje finance.
Navrhl proto, abychom u notáře uzavřeli předmanželskou smlouvu a sjednali režim oddělených jmění.
Souhlasila jsem.
Každý jsme měli vlastní účty, vlastní úspory a na společné výdaje jsme přispívali podle předchozí dohody.
Sedmnáct let nám to fungovalo.
Zatímco Richard utrácel většinu příjmů, já pravidelně odkládala peníze. Postupně se mi podařilo našetřit téměř 1,8 milionu korun.
Pak se naše manželství rozpadlo.
Najednou chtěl polovinu peněz
Po rozvodu mi Richard oznámil, že má nárok na polovinu mých úspor.
„Vždyť jsme byli sedmnáct let manželé. Ty peníze jsi vydělala během našeho manželství,“ argumentoval.
Připomněla jsem mu smlouvu, kterou jsme před svatbou podepsali.
Jen mávl rukou.
„To bylo kvůli podnikání. Nemůžeš si přece nechat všechno.“
O několik dní později mi přišel dopis od jeho advokáta. Richard požadoval finanční vypořádání ve výši 900 tisíc korun.
Přiznávám, že mě to vyděsilo.
U právničky přišlo překvapení
Vzala jsem všechny dokumenty a navštívila advokátku.
Prostudovala notářský zápis i doklady k účtům. Vysvětlila mi, že naše smlouva skutečně stanovila režim oddělených jmění a že Richard nemá automatický nárok na polovinu mých úspor jen proto, že vznikly během manželství.
Samozřejmě bylo potřeba prověřit i další majetkové vztahy mezi námi.
Advokátka následně zaslala jeho právnímu zástupci kopii smlouvy a naše stanovisko.
Richard mi ještě ten večer rozčileně zavolal.
„To jsi vážně vytáhla papír starý sedmnáct let?“
Odpověděla jsem, že přesně ten papír nás celou dobu chránil oba.
Pravidla, která sám nastavil, se mu přestala hodit
Richard nakonec svůj požadavek na polovinu úspor stáhl. Přiznal, že si přesné znění smlouvy nepamatoval.
Nejvíc mě ale překvapilo, když mi vyčetl, že se chovám vypočítavě.
Přitom to byl právě on, kdo před svatbou trval na tom, že každý má nést odpovědnost za vlastní finanční rozhodnutí.
Sedmnáct let jsem jeho přístup respektovala.
A teď, když zjistil, že já mám našetřeno a on téměř nic, chtěl pravidla změnit.
