Článek
Stál před domem, culil se jak puberťák po maturitě a v ruce mával klíčky. Za ním se blyštilo nové auto. Žádná nutnost, žádný rozumný krok, žádná konzultace. Prostě si to koupil. Na leasing. Na dalších pět let.
„Můžu si dělat, co chci,“ prohlásil. Jako by právě vyhlásil nezávislost. Jenže to nebyla nezávislost. Byla to zrada. Protože v manželství není „já chci“. Je jen „my zvládneme“. A on mě z toho „my“ v tu chvíli vyškrtl.
Já šetřím, on rozhazuje
Celé měsíce jsem počítala každou korunu. Dětem vysvětluju, že letos nebude drahá dovolená. Sama sobě zakazuju koupit si nový kabát, i když se mi rozpadá zip. Jídla plánuju podle slev, ruším předplatné, ořezávám zbytečné náklady.
A zatímco já dělám gymnastiku s rozpočtem, aby nám zbylo aspoň na rezervu, on si hraje na frajera s novým bourákem. Nač? Protože má krizi středního věku? Protože potřebuje, aby sousedi viděli, že má „koule“?
Ne, víte co to je? To je slabost. Slabost maskovaná za „radost“. A ta slabost nás stojí tisíce měsíčně.
Leasing jako manželská facka
Kdyby se mě aspoň zeptal. Kdyby mi to řekl. Kdybychom to spolu probrali. Jenže on nechtěl debatu. On chtěl triumf. Přijet domů, vytáhnout klíčky a čekal, že padnu na zadek. Jenže já nepadla. Já viděla jen další řetěz, který nás svazuje.
Tohle není radost. Tohle je facka. Facka všem mým snahám udržet nás nad vodou. Facka všem diskuzím o šetření. Facka každému kompromisu, který jsem udělala.
Jeho radost, moje starosti
Řekl: „Já si to auto zasloužím.“
A já přemýšlím: A já si zasloužím co? Já si zasloužím bezesné noci, kdy přemýšlím, jestli zaplatíme včas elektřinu? Já si zasloužím stres, jak to zvládnu, když on místo zodpovědnosti kupuje novou plechovku na kolech?
On si dělá radost. Já dělám účty. On má euforii z nového interiéru. Já mám migrény z exekucí, které nám hrozí. On si hraje na muže. Ale muž by rodinu chránil, ne ohrožoval.
Prý si mám taky něco koupit
Tohle mě dorazilo. „Tak si taky něco pořiď,“ řekl.
Co jako? Kabelku za dvacet tisíc? Wellness pobyt v Alpách? Auto, na které taky nemáme?
Jenže já nepotřebuju blýskavé hračky. Já chci klid. Já chci vědět, že naše děti nebudou mít jednou na stole jen suchý chleba, protože tatínek si musel pohladit ego. Já nepotřebuju jezdit v autě. Já potřebuju jezdit životem s někým, kdo umí držet volant pevně v rukou. Jenže on volant má – a my ostatní sedíme v autě, které se řítí ze srázu.
Když se chlap cítí jako král
Sousedé mu gratulují. Kolegové obdivují. Všichni se dívají na auto. Jenže nikdo nevidí zákulisí. Nikdo nevidí mě, jak v noci koušu nehty nad tabulkou výdajů. Nikdo nevidí děti, jak se ptají, proč zase nemůžeme na výlet. Nikdo nevidí, jak se ve mně všechno láme, když slyším jeho sebejistý hlas: „Já jsem si splnil sen.“
On je král. Král leasingu. A já jsem jeho účetní, služka a terč. Jenže království na dluh je jen papírový hrad. A ten se dřív nebo později sesype.
Tak dobře. Udělám si taky, co chci
Pokud v tomhle vztahu opravdu platí pravidlo „můžu si dělat, co chci“, tak já se ho rozhodla přijmout. Protože i já chci něco. A není to auto. Je to svoboda. Svoboda od muže, který neví, co znamená respekt. Svoboda od chlapa, který si hraje na dospělého, ale chová se jak dítě v hračkářství. Svoboda od dluhů, které jsem si nikdy nevzala, ale přesto je platím.
On má auto. Já mám plán. A tentokrát už nepojede se mnou.
