Nevěsty, které směly plakat jen před svatbou

Pláč nevěsty nebyl v tradičních komunitách vždy nečekaným projevem dojetí. U čínského etnika Tchu-ťia se stal propracovaným svatebním obřadem. Dívky se učily naříkat ve verších, správně měnit hlas a odpovídat ostatním ženám.

Zvyk známý jako kujia, tedy „pláč při provdávání“, nebyl společný celé Číně. Objevoval se zejména mezi některými obyvateli dnešních provincií Chu-nan a Chu-pej a také v dalších částech jihozápadní Číny. Podobné svatební nářky znala i jiná etnika.

Nevěsta mohla s obřadním pláčem začít několik dní, dva týdny, nebo dokonce měsíc před svatbou. Večer usedla v domě rodičů a zpívala smutné verše. Později se připojila matka, babička, sestry, tety a další ženy.

Nešlo pouze o množství slz. Hodnotila se melodie, hlas i schopnost improvizovat. Přesvědčivý nářek dokazoval, že dívka nezapomíná na rodiče, kteří ji vychovali. Nevěsta, která neplakala dostatečně, mohla působit jako nevděčná dcera těšící se, až rodinu opustí.

Rituál tak nebyl tichým soukromým smutkem. Šlo o představení určené příbuzným i sousedům, během něhož žena dokazovala oddanost rodině, kterou právě ztrácela.

Svatební nářky obsahovaly loučení s matkou, poděkování rodičům i vzpomínky na dětství. Vedle nich však zaznívaly také výčitky. Nevěsty proklínaly dohazovače, stěžovaly si na domluvený sňatek a vyjadřovaly obavy z budoucí tchyně.

Právě během pláče dostávaly společensky přijatelnou možnost mluvit o strachu, bezmoci a nespravedlnosti. Akademické rozbory považují tyto písně současně za projev poslušnosti i omezeného ženského odporu. Nevěsta mohla veřejně protestovat, samotnému sňatku tím však většinou nezabránila.

V některých písních přicházeli ženichovi příbuzní nevěstu „uchvátit“. Takové obrazy připomínaly, že odchod z rodného domu nemusel být radostným začátkem, ale bolestivým vytržením z jediného prostředí, které dívka znala.

Tvrzení, že žena po svatbě patřila manželovi, je zjednodušené. Přesnější je říct, že byla začleněna do jeho rodiny a rodové linie. V tradičním patrilokálním uspořádání opouštěla vlastní rodiče a stěhovala se do domácnosti manžela, kde měla jako nejmladší snacha slabé postavení.

Čekala se od ní poslušnost, práce pro domácnost, péče o manželovy rodiče a narození potomků. Dosavadní domov se změnil v místo, kam přijížděla na návštěvu. Každodenní oporu matky a sester nahradily ženy z manželovy rodiny, které nad ní často měly větší moc než ona sama.

Návrat po rozpadu manželství mohl znamenat ekonomickou nejistotu a společenskou ostudu, nebylo to však stejné ve všech obdobích ani oblastech. Například výzkum raně středověké Číny upozorňuje, že rozvedené ženy tehdy nemusely být automaticky zavrhovány a mohly se znovu provdat. Pozdější tradice však bývaly podstatně přísnější.