Nová kolegyně bere víc než já. A ještě mi radí, ať se usmívám.

Nastoupila teprve před pár týdny. Čerstvě po škole, plná elánu, s notýskem, kam si zapisuje, co znamená „přeposlat fakturu“. A už si mě bere stranou, že bych prý měla změnit přístup. Prý působím „odměřeně“ a měla bych se víc usmívat, být vstřícnější. Nechápala jsem, jestli to myslí vážně. Ale myslela. Upřímně, s lehkým úsměvem a výrazem koučky z Instagramu.

Je fajn být pozitivní. Ale nemyslím si, že si mám na obličej lepit falešný výraz, zatímco dělám práci za dva. Ne kvůli tomu, že mě to baví, ale protože to prostě někdo udělat musí. A hlavně, ne kvůli tomu, že si někdo mladý, drzý a „pružný“ vyjednal při nástupu plat, na který já ani po pěti letech nedosáhnu. A to se mě vedení ještě ptá, jestli bych ji mohla trochu „zaškolit“. Cože?

Nečekám vděčnost. Ale čekala bych aspoň spravedlnost. Místo toho se mi do očí dívá někdo, kdo je placen líp, ví míň a má dost sebevědomí na to, aby mě poučoval. Jako bych byla problém já. Jako bych byla příliš stará, příliš vážná, příliš „toxická“. Slovo, které teď rádi používají ti, co nevydrží ani kvartál na jedné pozici.

Tohle je nové nastavení? Že si o víc peněz neřekne ten, kdo má výsledky, ale ten, kdo se nebojí bouchat do stolu a říkat si o „wellbeing“? A když se ti to nelíbí, jsi prostě „hater“?

Kde se tohle vzalo? Kdy se z práce stalo místo, kde se neoceňuje spolehlivost, ale schopnost udělat dojem? Kde není důležité, co umíš, ale jak to umíš prodat. A když nejedeš na vlně sladkých řečí a personalistických formulek, tak jsi problém. Opožděný kus. Závistivka.

Zkušenosti už se necení. Jen drzost. A místo toho, abych se styděla, že nejsem ta nejmilejší usměvavá kolegyně, stydět by se měli ti, co takový systém podporují. Nejsem tu od toho, abych se tvářila hezky. Jsem tu proto, že práci zvládám. Líp než ta „pozitivní“ nová.