Článek
Přišlo to nenápadně. Nejdřív jeden tichý večer na gauči, kdy jsem si nebyla jistá, jestli slyším špatně, nebo jen trubky ve zdi. Pak další „náhoda“ při vaření. A pak už otevřená arogance s výrazem vítěze: on si přede mnou prdnul a ještě se zasmál.
Neomluvil se. Nezakryl to. Nepokryl trapas vtipem. Ne. On se usmál, jako by právě dokázal, že jsme opravdový pár.
„Takhle se pozná, že tě miluju,“ řekl.
„Že přede mnou bez studu pouštíš větry?“ nechápala jsem.
„No jasně. Před cizíma bych si to nedovolil.“
Takže jsme tam. Vztah, kde se hranice intimity měří podle smradu.
A když jsem se ozvala – slušně, fakt slušně – že tohle mi není příjemné a že bych radši nečichala jeho vnitřnosti, označil mě za divnou.
„Vždyť je to přirozený! Co z toho děláš vědu?“
Přirozený? Možná, ale proč bych měla tolerovat něco, co je nechutné, odpudivé a je zcela zbytečné, abych u toho byla?
V jaké fázi vztahu se vlastně z mužů stávají bezohlední smraďoši?
Přitom na začátku byl tak decentní. Sprchoval se, používal parfém, chodil v čistém oblečení.
Teď? Tričko s flekem od kečupu, ponožky, které by mohly samy chodit, a večer přitulený na gauči – jen aby mi poslal signál zadkem.
A ještě se u toho tváří jako king.
Pochopila jsem, že pro něj je to projev „autenticity“. Ale víte co? Moje autenticita říká, že nechci být jeho veřejná toaleta.
A nejvíc mě štve ta převrácená logika: já jsem divná, že mi to vadí. On je prý jen „upřímný a bez přetvářky.“
Jo, jasně. Tak si teda představme tenhle standard: ve vztahu se nebudeš přetvařovat, tak si budeš prdět, říhat, škrábat se všude, kam si dosáhneš a kdo se ozve, je „nedospělý“.
Jasně. Víte co je dospělost? Úcta. Sebekontrola. A aspoň minimální respekt k druhému.
Ne že si ze mě udělá plynový polštář a ještě bude to vydávat za důkaz důvěry a lásky.
Možná by měl někdo těmhle mužům říct, že ženský fakt nevzrušuje, když si připadáme jako svědkyně biologických pokusů.
Ano, prdění je lidské. Ale není nutné ho prezentovat jako láskyplný projev náklonnosti.
Někdo dá květinu. Někdo oběd. A někdo… zvukovou vlnu doprovázenou aromatickým terorem.
Tak jsem mu řekla, že takhle teda ne. A víte co udělal?
Prdl si znovu. Nahlas. A pyšně.
Tak jsem se zvedla. Odešla. Ne kvůli smradu, ale kvůli té aroganci, že mám držet pusu, protože on je „přirozený“.
Zasloužím si někoho, kdo ví, že partnerka není ventilační šachta.
A jestli to někdo považuje za zbytečnou hysterii? Ať si najde partnerku, co si s ním bude v rytmu vyměňovat plyny.
Já si jdu hledat někoho, kdo mi radši otevře víno.
