Článek
Ne, nejde o vtip ani náhodný výstřelek. Jde o tichou realitu, kterou si spousta lidí nechce přiznat. Volali mi tři známí pronajímatelé během jednoho týdne. Jeden má byty v centru, druhý na okraji města a třetí panelákový byt po babičce. A všichni mi řekli to stejné: „Já už pronajímám jen Ukrajincům. A konečně mám klid.“
Znělo to skoro, jako kdyby si oddechli. Žádné výmluvy, proč tentokrát nezaplatili včas. Žádné stížnosti na zimu, hluk, výhled, sousedy, starou troubu nebo oloupanou omítku v chodbě. Jen prostě platí a bydlí.
Češi? První otázka: „Můžu mít psa?“
Nejčastější dotaz od „Čechů“? Jestli si tam můžou vodit psa. Nebo kočku. Nebo partnera. Nebo jestli by šla snížit kauce, protože zrovna nejsou peníze. A jestli by šlo nájem posunout o týden, protože výplata přijde později. A víte, co je na tom nejhorší? Že to vůbec nepovažují za nevhodné. Vlastně se diví, že jim někdo řekne ne.
A pak přijde Ukrajinec. Upravený, tichý, s pracovní smlouvou. Neptá se, jestli může mít křečka. Nežádá o slevu. Poděkuje. A hlavně – zaplatí.
Nechci rasistické výlevy. Chci pravdu.
Bude se to někomu zdát nespravedlivé? Určitě. Bude to někdo nazývat diskriminací? Bez debat. Jenže co je větší problém – že někdo pronajímá Ukrajincům, nebo že k tomu měl důvod? Můžeme si dál hrát na to, že jsme otevřená, rovná společnost. Ale kdo má vlastní byt a někdy ho pronajímal, ví, jaká je realita. Někteří lidé si často pronajmou byt a první měsíc je všechno růžové. Druhý už volají kvůli drobnostem. Třetí už nezaplatí. Pak několik bydlí a slibují, že začnou platit a pak zmizí.
A tak se někteří pronajímatelé rozhodli přestat experimentovat.
„Bezproblémový nájemník“ má přízvuk
Ano, řekla jsem to nahlas. A říkají to i ti, co si to jinak netroufli ani šeptat. „Mám dvě mladé Ukrajinky. Pracují na směny v nemocnici. Nikdy mi nezpozdily nájem. Nikdy si nestěžovaly. Nikdy nezpůsobily problém.“ Říká padesátiletý pronajímatel a přiznává, že podobnou zkušenost s českými nájemníky nikdy neměl.
Možná je to generační. Možná kulturní. Možná se prostě jen nebojí děkovat, vážit si prostoru, ve kterém žijí, a nepovažují všechno za samozřejmost.
Ať si stát kecá, realita je jinde
Zatímco stát hovoří o integraci, rovnosti a „nekladení překážek“, realita pronájmů běží podle jiných pravidel. Tady nerozhoduje ideologie, ale zkušenost. Lidi si mezi sebou říkají, kdo je spolehlivý a kdo ne. A kde je poptávka, tam se tvoří pravidla. Ať jsou morální, nebo ne.
Takže ano, stává se to čím dál častěji. Otevřeně, bez ostychu, s poznámkou v inzerátu: Preferujeme ukrajinské nájemce. A za tím tečka.
Morálka versus realita
Pokud má někdo problém s tím, že Ukrajinci „berou byty našim“, měl by se v první řadě podívat na to, proč jim je vůbec někdo dává. Zajímavé totiž je, že Ukrajinec nemusí přesvědčovat, že je spolehlivý. On to prostě je a často to může i doložit.
A než mi někdo začne psát o rasismu a morálce, mám jedinou otázku: Co byste udělali vy, kdyby šlo o váš byt, váš klid a vaše peníze? Asi totéž. Bez keců a bez obalu.
