Článek
Ředitel se opřel do křesla, založil ruce a s kamenným výrazem pronesl větu, kterou by neměl říct žádný dospělý, natož ten, kdo nese odpovědnost za stovky dětí: „Tohle si musí vyřídit mezi sebou. My se do toho nebudeme míchat.“
Mluvilo se o šikaně. O fackách na záchodcích. O sprostých zprávách. O psychickém týrání, které trvalo měsíce. A on? On mávl rukou. Jako by šikana byla jen drobná neshoda u oběda. Jako by zlomená psychika byla něco, co dítě „prostě překoná“.
To k dětství nepatří
Viděla jsem záznam z kamery. Viděla jsem, jak skupina kluků číhá na jednu spolužačku a strhává jí tašku, jak ji strkají, jak se smějí. Dítě pláče, je paralyzované, ale ti okolo jen přihlížejí. A když to jeden rodič nahlásí? Odpověď zní: „Všichni občas zažijí nějaké nepříjemnosti. To k dětství patří.“
Ne, nepříjemnosti nejsou opakované ponižování. Ne, „kluci jsou kluci“ není argument. A ne, mlčet není řešení. Ale přesně tohle se ve školách děje. Denně. Pod dohledem vedení, které nezasahuje, protože by to bylo nepohodlné. Protože by museli přiznat, že jejich dokonalá škola má problém.
Oběť není žalobník. Oběť je dítě, které potřebuje ochranu
Je mi z toho fyzicky zle. Protože znám děti, které kvůli šikaně přestaly jíst. Přestaly mluvit. Přestaly chodit ven. Jsou jako duše bez těla. A jejich rodiče se snaží bojovat. Jdou za třídní učitelkou, ta to předá výchovnému poradci, ten to přihraje řediteli. A ředitel? Vytáhne tu nejopelichanější frázi: „Není důkaz. A stejně – tohle si děti mezi sebou vyřídí.“
Ne. Nevyřídí. Protože v tom vztahu není rovnováha. Protože jedno dítě je v přesile. Protože druhé má ztišený hlas a noční můry. Protože dítě není dospělý. A protože když autorita odmítne zasáhnout, naučí děti jediné: silnější vítězí. A slabý je na obtíž.
Když selže škola, selže celý systém
Škola má být bezpečné místo. Ne hřiště pro sadisty v tréninku. A pokud ředitel stojí bokem, měl by stát i mimo svůj úřad. Pokud neumí chránit děti, nemá co dělat ve vzdělávacím systému. Není to jen jeho selhání. Je to selhání celé instituce, která si hraje na morální maják, ale když jde do tuhého, zhasne.
A my, rodiče, si máme nechat říct, že „děti jsou prostě tvrdé“? Že „to přejde“? Co když nepřejde? Co když to dítě jednoho dne už prostě nepřijde domů?
Já už mlčet nebudu. A vy byste taky neměli
Tohle není o přecitlivělosti. To je o základní lidské důstojnosti. A dokud se budou školy vymlouvat na samostatnost dětí, budou spoluodpovědné za každou modřinu, každý řez na ruce a každou slzu ve tmě.
Ředitel, který ignoruje šikanu, není nestranný. Je vlastně spolupachatel.
