Článek
Byla to obyčejná večeře. Unavená z práce, s těžkou hlavou a neklidným žaludkem, jsem řekla, že dnes prostě nevařím. Automaticky jsem čekala: „Jasně, objednáme něco“ nebo „Udělám tousty“. Místo toho přišla věta, která mě vyrazila dech:
„A proč sis mě teda brala?“
Tohle že je rovnocenný vztah?
Tohle že je muž, který tvrdí, že si mě váží?
Ženy nesmí říct, že nechtějí? Jinak jsou hned špatné manželky?
Proč se očekává, že každá žena po svatbě automaticky převezme kuchyň, děti, úklid, nákupy, sociální život a ještě bude vypadat dobře, vydělávat a být psychoterapeutkou pro všechny kolem?
A když řekne „Dnes nevařím“, je z toho partnerská krize?
Kde jsme to proboha skončili?
Nejsem kuchařka, jsem partnerka
Ne, vaření mě nebaví. Ano, umím to. Ale fakt nechci trávit každý den u sporáku. Nejsem restaurace. Nejsem placený provoz. Nejsem jeho máma.
Chci vztah, kde se role vyvažují. Kde se lidi domluví. Kde není každá domácí činnost automaticky moje povinnost jen proto, že mám v občance napsáno „žena“. Vztah, kde i muž ví, že doma se žije – ne obsluhuje.
Buď vděčná, že tě někdo chtěl
A tady je to jádro. Proč jsem si tě bral, když nejsi ochotná „dělat, co se má“? Tahle věta ve skutečnosti znamená jediné:
Buď ráda, že tě někdo chtěl. A snaž se, ať tě nechce míň.
Kolik žen v Česku žije ve vztahu, kde je jim tohle podsouváno den co den? Nepřímo. Vtipem. Pohledem. Výčitkou. Mlčením.
Nejsi míň jen proto, že jsi řekla dost
Ne, nejsem líná. Ne, nejsem špatná manželka. Ne, nebudu se omlouvat za to, že jsem se ozvala.
Jsem člověk. A když jsem řekla, že nechci vařit každý den, chtěla jsem slyšet porozumění. Ne urážku, která zpochybní celý náš vztah.
Možná že největší chyba nebyla říct, že dnes nevařím.
Možná byla chyba, že jsem si myslela, že tohle mezi námi je partnerská láska.
